VELKÝ KNIŽNÍ ČTVRTEK: Ženy vyrůstající bez otců vyprávějí své pohnuté příběhy

Lenka Horňáková-Civade - Marie a Magdalény.

VELKÝ KNIŽNÍ ČTVRTEK: Obrazy Edwarda Hoppera ožívají v povídkové sbírce

Nejstarší Magdaléna zažila nacistickou okupaci. Libuše jako dítě sledovala, jak zemi okupují vojska Varšavské smlouvy. Eva je zase dítětem normalizace. Všechny jsou jedné krve a každá vyrůstala bez otce. Jedna po druhé sděluje čtenáři svůj životní příběh - příběh, který přežije i navzdory nepřízni osudu a doby.

Ukázka:
1.

První to věděla matka.

Kdesi uvnitř jsem to myslím tušila, ale nechtěla jsem si to přiznat. Jednu neděli mě pozorovala, když jsem si připravovala tašku. Musela jsem udělat nějaký nový pohyb, jinak jsem se držela nebo prohnula, těžko říct.

Zděšeně vykřikla. Vytrhla mi tašku z rukou. Postavila se přede mě jako býk, co se chystá zaútočit, a přikázala mi:

„Vysleč se.“

Uposlechla jsem. Podle jejího gusta ne dost rychle.

Chytla mě za sukni a roztrhla ji, stáhla mi punčochy. Kalhotky taky.

Jedna ruka v kříži, dole na mých zádech, druhá položená na břiše. Zatlačila. Ne moc silně. Prohmatávala, posouvala ji pomalu, jako když se valí vlna. Na chvíli zpozorněla.

„Lehni si. Lehni, povídám.“

Nehýbala jsem se, tak zařvala a vrazila mi tvrdou, suchou ránu do hrudi.

„Roztáhni nohy.“ Udělala jsem to.

Utřela si ruce do utěrky zavázané kolem pasu. Jednou do mě vnikla, druhou mi nechala na břiše.

Chtěla, aby mě to bolelo. A bolelo to.

Zaťala jsem zuby. Zaťala jsem stehna, vypudila tu její ruku a pak jsem si pažemi zakryla břicho. Moje břicho.

„Bude to kolem března. Svinstvo.“

Nedokázala bych říct, jestli měla na mysli mě, budoucí dítě nebo život obecně. Stalo se to, čeho se obávala nejvíc. Její dcera je těhotná mimo manželský stav.

Matka byla bledá jako stěna, tvrdé rysy jí zkameněly, pevně semkla rty, rychle dýchala. Bylo marné ji uklidňovat, ujišťovat. Vzpřímená, strnulá, ustoupila dva kroky dozadu.

„No tak?“

Instinktivně jsem přitáhla kolena na břicho a objala je. Schoulená do klubíčka jsem líp snesla její pohled.

„Nechám si to.“

K mému údivu se mi zdálo, že se jí ulevilo. Myslím, že se jí opravdu ulevilo.

Že by mé dnešní rozhodnutí potvrdilo to její, to, které udělala ona sama před dvaceti lety? Poprvé jsem měla pocit, že se naše životy prolínají jeden do druhého. A nikoli, že následují jeden za druhým. Hluboko ve svém nitru jsem najednou znala odpovědi na všechny otázky, které jsem se jí nikdy neodvážila položit. Zranily by mě, i kdybych je jen slyšela znít ve své mysli, vyslovené nahlas by mi mohly strašně ublížit.

„Je to dítě lásky!“ řekla jsem a vzpomněla jsem si na snítku slámy.

„Klidně si tomu věř, budeš sama, koho to zajímá. Tím si můžeš být jistá. Pro zbytek světa bude to děcko jen další parchant.“

Parchant. Jako já.

Její rysy znovu ztvrdly. Málem jsem se lekla, že se mi ten oka-mžik milosti, to téměř porozumění jen zdálo. Kdepak, nezdálo se mi. Okamžiky milosti jsou už takové, kradmé, nepolapitelné. Musí se v ně věřit, i v jejich existenci, tak krátkou, že po ní v těle zůstane jen pachuť hořkosti. Právě ten prchavý pocit, ten stesk dokazuje, že existují.

Přes matčinu tvář prolétl stín provinění. Zač se cítila vinna? Že se nechala zaskočit, že poodhalila svou slabinu, něžnost, soucit, cosi jako náznak lásky? Nebo že mě nedokázala ochránit před mým vlastním tělem, před touhou, kterou i ona sama poznala? O to půjde nejspíš. Jsem si tím dokonce jistá, vzhledem k její touze způsobit mi bolest uvnitř v břiše.

No a co?

Je řada na mně, ponesu svou hanbu tak, jako ona nesla a nese tu svoji .

2.

Začalo to už před časem. Křikem.

„Přestaňte! Tak přestaňte honit tu krávu! Dyť z ní bude padat rovnou máslo!“

Jen málokdy křičím takhle nahlas.

Muž zakolísal, několikrát zakopl. Váhavě kladl jednu nohu před druhou, jako by měl na výběr. Napřed zapřemýšlel. Jako by člověk musel přemýšlet, než se rozejde nebo rozběhne. Byl ve střehu, vypadal, jako kdyby objevil, co to znamená stát na vlastních nohou.

Kráva se zastavila přímo před ním, v uctivé vzdálenosti a s hlavou zvědavě nataženou k němu. V tomhle postoji může působit výhružně, tedy pro někoho, kdo o kravách nic neví. A to je zcela jasně jeho případ. Ale ona mu nehrozí a on to neví. Jak odhadnout, co udělá takový člověk, když si myslí, že je v nebezpečí? Klidně může spadnout dozadu, poskočit dopředu, vytočit se na podpatku nebo zůstat celé hodiny na místě jako přibitý.

Znovu jsem vykřikla: „Nechte ji na pokoji!“

Škubl sebou, protočil se na patách a pak se na místě zarazil. Hned jsem ho poznala. Napřed se ale musím postarat o krávu. Vzala jsem do prstů lem své nabírané sukně, roztáhla jsem ji do vějíře a stoupla jsem si mezi muže a krávu. Ta zvedla hlavu, můj hlas ji uklidnil. Je to ta mladá, celá hnědá, jen se leskne a je tak měkoučká, patří k mým nejoblíbenějším. „Tak pojď, malá, hou, hou! Pomalu, no tak, no tak, jdi dolů, jdi za svými, hou, hou.“

Kravka hnědka změnila postoj a pokojně začala scházet k potoku směrem k ostatním. Už bylo načase. A vtom jsem si všimla, že ten muž má oči jako kráva. Nikdy jsem u nikoho neviděla podobné oči, hlavně ne u muže. Stejně kulaté, jenže tak modré... To je mi barva, taková světlá modř!

„Nikoho nehoním, to ona prohání mě,“ říká a s úsměvem na rtech si zastrkuje košili do kalhot.

„Už jsem dlouho nebyl doma,“ pokračuje a sleduje vzdalující se stádo. „Vy u nás pracujete?“

Poprvé v životě mi někdo vyká. Napřed jsem si myslela, že za mnou někdo je, a málem jsem se ohlédla. Ale byly tam jen krávy, to jsem věděla dobře.

Jistěže pracuju na tomhle statku, největším a nejbohatším z celé vesnice. S mlýnem a výrobnou sušenek je to rozhodně nejkrásnější statek v kraji. Je položený mimo ves. Obvykle jsou velkostatky uprostřed dědiny, ale tenhle vévodí údolí. Budovy jsou postavené do čtverce a dřevěná zdobená brána uzavírá dvůr. Naproti bráně stojí hlavní dům a po stranách jsou stáje a stodoly. Statky stavěné do čtverce jsou tu výjimečné, nejčastěji jsou ve tvaru L. Mlýn leží o něco níž na říčce.

Poslali mě sem, daleko od mého domova, daleko od mé malinké sestřičky, abych si vydělala na živobytí.

„Máš střechu nad hlavou, jsi v suchu a čistotě, dostaneš najíst a nikdo tě nebije.“ Tak shrnul Alois můj budoucí život, částečně proto, aby mě uklidnil, a hlavně abych líp spolkla to, že jsem musela opustit Marii, moji matku a jeho ženu. On to tak rozhodl. I přesto, že je Alois už dávno v Pánu, na statku jsem zůstala.

Mám tu teď svoje místo. Starám se o krávy, o drůbež a králíky, pomáhám v kuchyni. Brzy to budou čtyři roky. Ano, pracuju tady.

Krávy se seskupují na louce dole u potoka, pod olšemi a topoly. Je tam stín a chládek. A tráva je tam ještě jakž takž zelená. Dívám se na ně a říkám si, jak moc je mám ráda, tyhle krávy, které mi nepatří, ale kterým tak ráda říkám „moje krávy“. Starám se o ně, dojím je, pomáhám jim v těžkých chvilkách. Hladím je, poplácávám je laskavě po boku, po zádech, po zad-ku. Mají rády lidský dotek. Taky na ně mluvím. To je důležité. Ostatně krávy rozeznávají hlasy, napřed ten můj, a pak ten statkářův. Není divu, že se ta nejmladší toho neznámého hlasu lekla. Je to statkářův syn a od té doby, co tu pracuji, ho vidím poprvé doopravdy. Bydlí ve městě. Ve Vídni. Mohl by bydlet například v Brně, je to daleko blíž, nebo v hlavním městě. Ale kdež, bydlí na druhé straně hranice, ve Vídni, v cizině. I když Vídeň vůbec není daleko.

Po očku ho sleduju, dávám přitom pozor, jestli jsou krávy v pořádku.

Mladík s kravíma očima je vystrojený jako do města – bílá košile, černé kalhoty s pěkně nažehlenými puky, opasek s hezkou stříbrnou přezkou. A ty boty, kožené boty, ty jsou nádherné, jemné a dokonale vyleštěné. Sem na dědinu se hodí jako pěst na oko, jak by řekl Alois, ale jemu přece jen moc sluší.

Chtěla bych se k němu přiblížit, abych zjistila, jestli na něm ulpělo něco z města, nějaká stopa. Říkám si, že město na něm mohlo zanechat kousky sebe sama, třeba náznak vůně na tom jeho na míru střiženém oděvu. Jako bych se tam, ve městě, mohla znovu ocitnout i já, kdyby se mi podařilo dostat se k němu blíž.

Netroufám si.

Zdejší lidé říkají: „To je ale nápad, bydlet ve Vídni!“ S takovýmhle statkem a majetky by oni nikdy neposlali svého syna na studia. Statkářův syn by se měl naučit řídit statek, to se tady povídá. Ale když vidím, jak běhá za krávami, tak myslím, že statkář se ženou dobře udělali, když ho poslali na školy. Běhá, jako kdyby couval. A navíc se krav bojí. Jak se jich jen může bát? A pak, ty jeho ruce, tak bílé! S těmi se nikdy nenaučí pracovat se stroji v otcově sušenkárně, a už vůbec ne se zemědělskými mašinami.

„Jak se jmenujete?“ ptá se mě.

Má takový líbezný velkoměstský přízvuk. Člověk se může zamilovat i z mnohem nepatrnějších důvodů.

Vím, že se jmenuje Josef. Jak se jmenuje jeho sestra, to ne-vím, všichni jí říkají jednoduše Slečna.

„Magdaléna,“ odpovídám konečně.

„Magdaléna, Mada, Madina. Usmíváte se, Magdaléno. Takže mi nevěříte. Ujišťuji vás, že ty krávy běhaly za mnou,“ pokračuje vesele.

Ovšemže mu nevěřím. Jsou to klidná stvoření, ta nikoho nepronásledují. Usmívám se taky proto, že toho vím o kravách víc než on, a o něm taky. Na statku se mluví jen o něm a jeho sestře. Bez přestání. Mladý pán tohle a Slečna támhleto. Všichni víme, jak jsou skvělí a jak moc chybí jejich matce. Zato on o mně neslyšel nikdy, ani když za ním jeho matka jede do Vídně. O služebnictvu se dětem nevykládá, a když už, tak jde jen o stížnosti. Takže si vlastně můžu myslet, že je vše v nejlepším pořádku, když o mně nic neví.

Na velkém kredenci v kuchyni stojí několik fotek. Na většině jsou děti, od jejich útlého věku až do dneška. Ty nejnovější jsou moc pěkné, barevné. Pravidelně je oprašuju.

Dva lidé, tolik si podobní, a přitom tak rozdílní. Josef má světlé vlasy barvy zralého obilí, je, ano, určitě je vyšší než jeho otec. Jeho sestra je přesná kopie matky, vlasy má černé a lesklé jako havraní nebo kavčí peří, a tak bílou kůži. Je štíhlá a vysoká, a pružná, je to na ní vidět. To jen díky barvě očí se dá poznat, že jsou dvojčata. Slečna má taky ten modrý pohled. A kravský.

On má pohled kraví, ona pohled krávy. Z té její modré jde mráz po zádech, zatímco on má v očích letní nebe.

Tak to jsou děti mého statkáře, nejhezčí z celé vesnice, z nejbohatší rodiny v okolí. A taky budou nejvzdělanější, protože studují ve Vídni. Na univerzitě, prosím.

Velký knižní čtvrtek - vizuál.