Lidovky: Corpus Christi se od vašich předchozích filmů, Místnost sebevrahů a Město 44, dost liší. I když i jeho hrdinou je mladý člověk, styl snímku je klidnější a dospělejší. Jak jste k němu dospěl?Už jsem natočil i čtvrtý film Hater, v němž jsem se snažil zkombinovat styl mých prvních dvou filmů s perspektivou toho třetího. Řekl bych, že zkouším různé cesty k tomu, abych našel svůj hlas. Od mala jsem byl ponořen v béčkovém filmu, během dospívání jsem se asi až moc díval na Indianu Jonese a E. T. Mimozemšťana. Můj otec, herec, mě zároveň krmil svými oblíbenci, Fellinim, italským neorealismem a filmy noir z 60. let. Takže na mě působily dva proudy, které úplně nejdou dohromady.
  |
U svých prvních filmů jsem se snažil držet toho, co jsem se naučil při sledování videokazet v 90. letech. Corpus Christi je ovšem první film, který jsem sám nenapsal, a tak jsem se k němu přistoupil z jiného úhlu. Zbavil jsem se slow motion, estetiky videoklipů, kýče a campu. Chtěl jsem ten film mít co nejčistější. Syrový. Čímž jsem se vlastně vrátil k tomu, co jsem se naučil na filmové škole.
Tuhle estetiku jsem mimochodem použil už ve svém krátkém filmu Ráda tě vidím, který se v roce 2004 dostal do soutěže Cinéfondation v Cannes. I v něm je klidná kamera a vše stojí na hercích a psychologii postav. Scénář Corpusu měl spoustu vrstev, věděl jsem tedy, že nejlepší bude budovat vztah k hlavnímu hrdinovi, k té výrazné tváři Bartosze Bieleniy a jeho výkonu. Na všem ostatním jsem ubral.
Lidovky: Proč jste si vlastně do hlavní role delikventa hledajícího vykoupení vybral Bartosze Bieleniu?
Na člověka, který by pár měsíců dokázal tak dobře předstírat, že je kněz, každý den nenarazíte. V Polsku k takovému případu před deseti lety opravdu došlo. V Polsku je to vlastně fenomén, za kněze se u nás někdo vydává několikrát do roka a často si toho nikdo skoro nevšimne. Tenhle případ byl v médích ale docela populární. Ten kluk chtěl být opravdu kněz, jenže mu v tom zabránila nějaká byrokracie. V té vesnici byl dost oblíbený. A to mu bylo jenom devatenáct! To se hned ptáte: co v sobě měl, že lidi tak přitahoval?
Scenárista Mateusz Pacewicz jeho případ pořádně prozkoumal, nejdřív o něm napsal článek do novin. Mně pak stačilo soustředit se na scénář a práci s herci. Bylo mi jasné, že náš hlavní hrdina Daniel musí být výjimečný, musí mít v sobě něco vulgárního i sakrálního. Na casting jsme pozvali asi tři sta herců a dali ji za úkol vést před kamerou mši a pak se rozčílit, jako by je zradil kamarád. Půlka z nich byla přesvědčivá jako kněz, půlka jako delikvent. Až na Bartosze, kterému nešlo ani jedno. Rozhodl se totiž být sám sebou. Díky němu jsem pochopil, že Daniel není ani kněz, ani rváč a to byl klíč k jeho postavě.
Došlo mi, že je důležitější najít herce, který chápe, že jak kněz, tak delikvent jsou vlastně společenské role, od nichž se vyžaduje určité chování. Pak jsme si procentuálně určovali, v jaké scéně je Daniel víc kněz, kdy je víc delikvent, byl to docela fascinující, ačkoliv dost logický a matematický proces. Zkoumali jsme, jak být falešný, abyste při tom mohli najít svou pravou tvář.
Lidovky: Všechny vaše filmy byly divácky úspěšné, Corpus Christi k tomu získal i ohlas u kritiky. Zajímá vás proč?
O tom přemýšlím od premiéry filmu. Mám pocit, že Corpus Christi je malý, ale silný snímek. Viděl jsem ho s diváky na různých festivalech, většinou neměli žádná očekávání a byli překvapeni, jak se jeho příběh vyvinul. Taky se jim líbil Bartosz, jeho šarm a výkon určitě hodně pomohly. Ukázalo mi to, že někdy svůj film nemusíte popohánět, že můžete viset na jednom hrdinovi. Lidi rádi stráví dvě hodiny s jednou postavou. I to hrálo v náš prospěch. Co se týče běžné distribuce, i tam si film vedl dobře, než přišla pandemie.
Třeba ve Francii na něj přišlo skoro 100 tisíc diváků. K tomu samozřejmě pomohla nominace na Oscara, ale taky bych řekl, že lidi touží po příbězích pokládajících otázky o spiritualitě. Málo dnešních umělců si je to ochotných přiznat, protože duchovno se stále spojuje s náboženství a to s konzervatismem. Duchovno v sobě ale máme všichni a každý hledá svůj způsob, jak o něj pečovat. Corpus Christi je víc filmem o spiritualitě než o církvi nebo katolicismu. Daniel by mohl být protestant nebo muslim, ostatně snímek dobře fungoval i u arabských kritiků.
Lidovky: Síla filmu spočívá i v tom, že ač jde o drama, je také zábavný. Jak jste pracovali s komikou?
Zlaté pravidlo zní mít ve filmu vážné téma. Corpus Christi přitom vychází ze situace, která připomíná vtip. Mladík předstírá, že je kněz. To zní jako komedie, jako Sestra v akci, Někdo to rád horké atd. Tohle spojení je tedy už v jádru Corpus Christi, my ten humor posilovat nemuseli. Naopak jsem se mu snažil vyhnout, nechtěl jsem točit další komedii omylů a divných náhod.
Mým cílem bylo udržet příběh v klidu, v rovnováze. Totiž už během natáčení docházelo ke komickým momentům. Točili jsme ve vsi plné starších obyvatel, a i když věděli, že je Bartosz herec, stejně k němu přistupovali jako ke knězi, protože nosil kolárek, dokonce se mu chtěli vyzpovídat. A když Bartosz mezi záběry kouřil nebo klel, brzo nás požádali, aby to nedělal, když má na sobě sutanu. I tohle do filmu prosáklo.
Lidovky: Váš nový film Hater, dostupný na Netflixu, je další příběh zlomeného člověka, který si vytváří identitu na základě lži. Proč vás tohle téma přitahuje?
Můj otec je herec. Takže jsem v dětství sledoval, jak neustále mění masky. Každý den odcházel večer do divadla, a když se vrátil a šel nám dát dobrou noc, byl stále v roli. Se sourozenci jsme vyrostli v dost abstraktním prostředí tet a strýců z divadla, každý z nich byl trochu mimo. Tak jsem pojal určitou nedůvěru ke společenským rolím, vím, že jde jen o masky.
Na život se dívám jako na spektákl, který si každý den vytváříme. A internet je pro něj skvělé jeviště. Na sociálních sítích si vytvoříte svou image, každý může být režisér. Můj desetiletý syn už začal nahrávat vlastní videa na YouTube. Nelíbí se mi to, je moc mladý. Ale on to nedělá proto, že jeho otec režíruje, ale proto, že to je trendy a dělají to všichni.
Lidovky: Spektákl jistě musel být i oscarový večer. Jak jste si ho užil?
To ano, Oscar je do jisté míry filmový Olymp a my se tam cítili jak mravenci. Mezinárodní film je malá kategorie, která lidi tolik nezajímá, což vám dá lekci. Stejně jako to, když tam potkáte lidi, co mají doma dva Oscary, a dojde vám, kam ještě můžete stoupat. Ale myslím, že jsme zaujali dobrý postoj.
Neměli jsme žádná očekávání, jen si to užívali. Stal jsem se členem Akademie a mohl jsem potkat Pong Čun-hoa nebo Pedra Almodóvara, což byl můj sen, na filmové škole jsem se na Pedrovy filmy díval pořád dokola. Mě jako osobu Oscary nezměnily, ale změnilo se vnímání mé osoby. Najednou mi posílají spoustu scénářů, což je milé. A celý ten zážitek s Corpus Christi mi pomohl lépe přežít pandemii, díky tomu jsem do ní vstoupil v lepším mentálním rozpoložení.
Lidovky: Odkud ty nové scénáře přicházejí? Plánujete natočit americký film?
Amerika a Evropa se dost liší, co se týče financování, mentality, procesu. Mám skvělé americké agenty, často jsem létal do L. A. nabízet své projekty. Můj sen je natočit film v angličtině, ale v Evropě, něco mezi artem a Hollywoodem, to mám myslím v sobě. Evropský art, ač si to moc lidí nechce myslet, je jen další sociální maska se svými pravidly a postupy. Pokud jezdíte na dost evropských festivalů, všimnete si, jak jsou i artové filmy standardizované a snaží se těžit z těch, co už uspěly.
V Hollywoodu to je stejné, tam ale nepředstírají, že to je jinak. V Evropě je podle mě prostor pro typ filmů jako Corpus Christi i pro Hatera a jemu podobné. Hater to má tedy v Evropě těžší, protože tolik nevěříme žánrovým filmům, máme ho spojený spíš s USA. Ale existuje šedé zóna mezi a tam vidím své místo. Nyní pracuju na anglicky mluvených filmech zasazených v Evropě i na polsko-francouzské koprodukci. Scénáře, které dostávám, jsou hlavně v angličtině. Což mi připomíná zkušenost jednoho mého kolegy, Němce, který před pár lety vyhrál Oscara za krátký film. Hned poté dostal tucty scénářů z USA, začal do Ameriky létat, domlouvat se s lidmi, všichni producenti se tvářili nadšeně. Z Evropy mu přišly tři scénáře.
Když jsem se ho zeptal, co teda za těch sedm let od výhry udělal, odpověděl: „Natočil jsem tři filmy v Evropě“. V USA najdete sice spoustu nápadů, ale dotáhnout tam projekt do konce tak, jak chcete, je obtížné. V Evropě není tak velká cirkulace idejí a lidí, ale jakmile něco dobře rozjedete, dokončíte to.
Lidovky: V sobotu jste mohl vyhrát svou první Evropskou filmovou cenu. Nakonec ale zvítězil film Chlast. Cítíte se jako evropský režisér?
No, já svou identitu pořád hledám, ten Indiana Jones mi v dětství narušil i tohle. S Corpus Christi jsem předstíral evropanství a líbilo se mi to. U Hatera jsem se evropské filmové tradici zase trochu vzdálil. Stále zkoumám své možnosti. Trpím syndromem podvodníka, necítím se úplně zformován. Ani nevím, jestli chci. Radši bych, abyste mě označovali za umělecky nebinárního.
Lidovky: O titul nejlepšího evropského režiséra se utkáte i s Agniezskou Hollandovou, která je v podstatě vaše příbuzná. Máte k sobě blízko?
Velmi blízko, má sestra si vzala jejího synovce, s nímž mimochodem napsala hudbu k Šarlatánovi. Agnieszka je prvním kritikem mých filmů.
