Výstava nazvaná podle slavného Gauguinova obrazu Bonjour, Monsieur Gauguin mapuje tvorbu českých umělců, kteří zajížděli od poloviny 19. do poloviny 20. století do francouzské Bretaně. Ta se stala hlavně zásluhou Pontavenské školy a Paula Gauguina místem přitažlivým pro malíře z mnoha zemí. Někteří z nich se sem vraceli, nebo se tu dokonce na čas usadili. Inspirovala je zdejší drsná krajina, která svou zvláštní atmosférou ovlivňovala jejich vnímání a působila na jejich tvorbu. Z historicky vzdálenějších českých umělců tam jezdili Jaroslav Čermák či Václav Brožík, z těch pozdějších především Jan Zrzavý, ale i třeba Toyen, Otakar Kubín, František Kupka a Alfons Mucha.
Mucha se inspiroval hlavně typickými bretaňskými kroji a využil jejich ornamenty ve své grafické tvorbě. O tom, že se znal s Gauguinem, svědčí i fotografie z Muchova ateliéru, na kterých jsou Mucha, Gauguin a Marold. Na výstavě se pochopitelně setkáme s obrazem Bonjour, Monsieur Gauguin, který patří ke skvostům skvělé sbírky francouzského umění pražské Národní galerie. Malíř ho vytvořil v roce 1889 jako paralelu Courbetova obrazu Bonjour, Monsieur Courbet. Obraz je v majetku Národní galerie už od roku 1937, kdy ho z výstavy francouzského umění v Mánesu zakoupil československý stát.
Na výstavě jsou ovšem zapůjčené i obrazy Paula Sérusiera, jednoho z dalších významných představitelů Pontavenské školy. Z nejslavnějších francouzských umělců je tu raným obrazem zastoupen i Robert Delaunay, jeden z průkopníků abstraktního umění.
Další sál je věnován českým malířům, kteří se již po polovině 19. století inspirovali pohledy z pevniny do mořských dálek nebo charakteristickým skalnatým bretaňským pobřežím (Wilhelm Riedel, Jaroslav Čermák). Do této kolekce se přirozeně vřazuje obraz přímořské krajiny od Charlese Françoise Daubigniho, předního představitele Barbizonské školy. Zatímco Riedel a Čermák vnímali tuto krajinu s romantickým cítěním, Otakar Lebeda nebo Antonín Chittussi ji ztvárňovali s realistickou věcností a přitom s vytříbeným smyslem pro vystižení světelné atmosféry.
RECENZE: Výstava pravda vítězí(vá)! Pravda sice opravdu vítězí, ale ne vždycky |
Přínosem výstavy je porovnávání české a francouzské krajinomalby. Je zřetelně vidět, jak jsou výrazově blízko Boudinovy a Lebedovy obrazy, z nichž cítíme obdobná východiska. Smyslem pro vyjádření nálady a proměnlivých světel jsou překvapivě příbuzné Corotovy a Chittussiho krajiny. S půvabem a přirozeností dokázal bretaňský venkov namalovat i Václav Brožík, kterého jsme si zvykli vnímat spíš jako autora historických obrazů.
Blízkost českého a francouzského malířství se ukazuje i v dalším období kolem roku 1900, kdy byla takřka celá Evropa ovlivněna japonským přístupem ke krajině. Dřevoryty Kacušiky Hokusaie působily na Henriho Riviéra, který se v grafice věnoval i bretaňským motivům, ale i na Vojtěcha Preissiga, jenž se po svých symbolistických počátcích stal jedním z výrazných a velmi osobitých představitelů abstraktní malby a v jistém smyslu i předchůdcem konceptuálního umění. Na přelomu století se kromě jiných motivů věnoval bretaňskému venkovskému životu, k němuž ovšem přistupoval i s určitou nadsázkou a ironií. Tématu Bretaně se lehce dotkl i František Kupka, pro kterého však šlo v tomto směru jen o drobnou epizodu, i když se tam počátkem minulého století vracel a vytvářel studie přímořské krajiny. Tyto zkušenosti pak využil v některých obrazech, jejichž témata však byla zcela odlišná (Balada, Radosti života, 1902).
Výstava připomíná i některé pozapomenuté umělce, k nimž patří například Jan Angelo Zeyer, jehož akvarely rozhodně stojí pro svůj nezaměnitelný rukopis za pozornost. K nepříliš známým autorům patří i František Vojáček, který byl svým výrazem blízký Rudolfu Kremličkovi. Ten vytvořil krásný obraz Odpočívajících bárek (1931), patřící k typickým ukázkám jeho vrcholné tvorby.
V závěru výstavy se setkáme s rozsáhlou kolekcí bretaňských obrazů Jana Zrzavého a Věry Jičínské. Oba dokázali ztvárnit především „duši“ této krajiny. Zrzavému byla Bretaň tak blízká, že ji považoval za svůj druhý domov. Dařilo se mu vyjádřit charakter této drsné a přitom krásné krajiny, která ho inspirovala stejně jako půvab českého venkova nebo italských Benátek. Jeho malbě je na výstavě po právu věnován největší prostor, vždyť jen málokdo dokázal bretaňskou krajinu malovat tak půvabně a přesvědčivě. S obdivem se o jeho bretaňských obrazech vyjádřil i Giorgio de Chirico, jeden z nejslavnějších italských malířů minulého století.
Jistě stojí za zmínku, že ještě těsně po druhé světové válce Bretaň navštívili z velkých českých umělců Toyen (spolu s Andrém Bretonem a Jindřichem Heislerem) nebo František Gross, který na základě krátkého tamního pobytu vytvořil několik nostalgických studií a obrazů. Kouzlem toho kraje se inspiroval i Jan Křížek, dlouho opomíjený český sochař, který se natrvalo usadil ve Francii.
Bonjour, Monsieur Gauguin Čeští umělci v Bretani 1850–1950 Kurátorky: Anna Pravdová a Kristýna Hochmuth Národní galerie v Praze a Musée départemental breton, Palác Kinských, do 17. 3. |
