29. března 2019 14:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Ženy vědí, co je pro muže nejlepší, říká francouzský herec a režisér Louis Garrel

Louis Garrel přijel do Prahy svou novinku Věrní nevěrní osobně představit. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Louis Garrel přijel do Prahy svou novinku Věrní nevěrní osobně představit. | foto:  Dan Materna, MAFRA

PRAHA Louis Garrel promlouvá o pocitech hrdiny svého filmu Věrní nevěrní a přiznává, že některé i sdílí.

Louis Garrel je již delší dobu novým mužským idolem francouzského filmu. Pohledný pětatřicetiletý herec, mimo jiné držitel Césara, okouzluje postavami nešťastně zamilovaných a životem vláčených mladíků, kteří si příliš nevědí rady. Jako třeba váhající adept herectví ve snímku Valerie Bruni Tedeschiové Herečky nebo učitel italštiny v Krásné Junie.

Syn režiséra Philippa Garrela a herečky Brigitte Syové hrál v otcově filmu už jako pětiletý a dramatická umění ho přitahovala víc než klasické studium, odešel z lycea bez maturity a začal studovat herectví na konzervatoři. V roce 2015 debutoval jako režisér a do Prahy přijel představit svůj druhý film L’Homme fidele, který jde do kin pod poněkud nesmyslným názvem Věrní nevěrní. Garrel se v Praze objevil bez své černé hřívy, neboť právě s Romanem Polanským dokončil film Žaluji, kde hraje kapitána Dreyfuse, který byl neprávem obviněn ze špionáže pro německé císařství.

Louis Garrel přijel svou novinku Věrní nevěrní představit do Prahy.
Hvězdy v Cannes (zleva): Marion Cotillardová, Louis Garrel a Charlotte...

LN: L’homme fidele vychází z Marivauxovy hry Deuxieme surprise d’amour a i pro svůj režijní debut jste se inspiroval jiným klasikem, Mussetem, a jeho hrou Marianniny rozmary. Co vás na klasice přitahuje?
Podobně jako si současní malíři vybírají klasické téma, aby je nově vyjádřili, tak i já jsem chtěl tato díla, která už dávno patří do světové literatury a mám je rád, zpracovat nově, přiblížit je současnosti. A pak jde o city, to je přece velmi francouzské téma, tím se zabývají všichni velcí francouzští spisovatelé a dramatici.

LN: Jak došlo k vaší spolupráci s Jeanem-Claudem Carrierem? ‚
Dostal jsem nápad, jak by se Marivauxova hra dala aktualizovat a mohla zfilmovat. Šel jsem s tím za Carrierem, kterého si velmi vážím a odjakživa jsem toužil s ním pracovat. To on přišel s myšlenkou, abychom vyšli ze situace, že se hlavní hrdinové rozejdou a pak zase sejdou a od toho se budou odvíjet další peripetie.

LN:  Jak se píše scénář ve dvou?
Není to nic harmonického, byla to stálá debata, na spoustu věcí jsme měli odlišné názory. Já jsem vždycky část napsal a on k tomu připojil své poznámky. A přeli jsme se – moje řešení mu připadala banální a mně se zase zdálo, že je příliš suchý, nezáživný. Ovšem nakonec jsme se myslím začali dobře doplňovat. Carriere je věcný, má rád fakta a vypráví a já zase upřednostňuju psychologii, takové to dušezpytné rozebírání. Nakonec se to docela zajímavě propojilo i v tom, jak se ve filmu střídají žánry, je to tragédie, komedie, krimi, thriller, groteska, zdá se mi, že to může být pro diváka atraktivní.

LN: Váš hrdina Abel je vcelku pasivní, přijímá to, co za něj ženy rozhodnou. Proč?
Zdá se mi, že to je naprosto dokonalá strategie pro toho, který se nerad hádá a nemiluje scény. Ví, že se tím stejně nic nezmění. Je to už v té první scéně, kdy mu partnerka oznámí, že se s ním rozchází a vdává se, zatímco on vůbec nic takového ani netušil. Prostě se sebere a jde, nediskutuje.

LN: Je to autobiografické, je to i vaše taktika?
Ani ne. Autobiografické je nebýt rigidní, podrobit svá rozhodnutí revizi, pokud to jde. Je pravda, že se neumím s lidmi hádat ani rozcházet. A pak, v tomto filmu ženy vládnou a organizují. Ženy jsou silné a mají dobré instinkty, není úplně marné důvěřovat jim, že vědí, co je pro nás lepší, lépe než my sami. Řekl bych, že mnoho mladých mužů to takhle cítí. I Carriere mi řekl, že se rád svěřil do rukou své ženy, protože je silnější než on

LN: To je hezká myšlenka. A komu je tedy Abel věrný?
Možná je věrný Marianne, i když ta ho vyzve, aby jí věrný nebyl. Je hlavně věrný sám sobě.

LN: Mnozí ve vašem druhém filmu vidí určité reminiscence na francouzskou novou vlnu. Co tomu říkáte?
Pro mě je nová vlna hlavně Franois Truffaut. To je můj velký idol už od čtrnácti let, miluju jeho filmy, jeho názory jsou pro mě stále inspirativní. Truffautovy filmy mluví jazykem, který je mi blízký. Nová vlna zahrnuje řadu tvůrců, a i když je některé metody spojovaly, každý byl trochu jiný, je těžké je souborně charakterizovat. Řekl bych, že možná diváci v mém filmu poznávají něco jako ducha Truffautových filmů, on měl skutečně zvláštní způsob, jak vyprávět o Paříži, to, jak snímá opuštěné čtvrti, jedinečný pomalý rytmus. Ale nijak vědomě jsem o to neusiloval, asi to ve mně nějak je. Taky mám moc rád Jeana Renoira, jeho filmy vyvolávají pocit štěstí, nikdy není sentimentální, ale vždycky lidský. Filmy takových tvůrců mi daly něco jako víru, naučily mě, že určité věci jsou posvátné.

LN: Několikrát jste o sobě řekl, že jste byl špatný žák. Neučil jste se?
Spíš jsem měl potíže s koncentrací. Neměl jsem špatné učitele, ale byl jsem roztěkaný.

LN: Vadilo vám, že jste se na lyceu nedostal k maturitě?
Spíš ne. Přešel jsem na konzervatoř a úplně mě to pohltilo, zabýval jsem se divadelními texty a žil divadlem a hraním, takže jsem se tím nezabýval. Později jsem ale přece jenom občas zalitoval, že nemám pořádné vzdělání.

LN: Takže jste hrál i divadlo.
Ano, souvisle asi dva roky a pak nárazově, nejvíc jsem hrál v inscenacích Luca Bondyho (nedávno zesnulý režisér a ředitel pařížského Divadla Odeon – pozn. red.), naposledy s Isabelle Huppertovovu v jeho režii Marivauxovy hry Falešní našeptávači. Ovšem hrát divadlo znamená být součástí souboru a to je hodně náročné, teď prostě dělám filmy.

LN: Rodinné prostředí vás sice předurčovalo, ale vždy jste chtěl být herec nebo režisér?
Na konzervatoři se mi nejvíc líbilo, když jsem byl ten třetí a mohl pozorovat, jak dva herci hrají, a pak se o tom ještě bavit a vlastně je dirigovat. Všichni moji přátelé herci chtěli hlavně hrát divadlo, protože to je základ, a já se uhnul k filmu.

LN: Rodiče vám odchod na konzervatoř schvalovali?
Dědeček celkem ano, ale říkal mi, že musím mít nějaké školení. Rodiče moc nadšení nebyli, matka chtěla, abych vystudoval práva.

LN: Proč točíte filmy? Chcete zanechat svůj otisk, nebo analyzovat společnost? Co vás nejvíc pohání?
Analyzovat společnost, na to se opravdu necítím. Chci vyprávět příběhy pro dospělé, takové malé romány. Obdivuji politické filmy, jaké točí Nanni Moretti, dělá to inteligentně a zábavně, já bych to neuměl. Ale kdyby se mi třeba podařilo natočit komedii, která by nebyla dogmatická a dokázala vystihnout současnou krizi evropské společnosti, byl bych docela spokojený. Tak jak to uměl natočit Miloš Forman, jehož filmy jsem vždycky obdivoval.

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky

České ženy jsou na rodičovské nejdéle, návrat do práce mají nejtěžší
České ženy jsou na rodičovské nejdéle, návrat do práce mají nejtěžší

V Česku máme jednu z nejdelších rodičovských vůbec. Matky dvou dětí stráví doma průměrně 6–8 let, přestože by se mnohdy chtěly vrátit do práce dříve. Jaké jsou u nás rozdíly v rodičovské oproti ostatním evropským zemím?