27. května 2017 18:04 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

ANKETA: Osobnosti doporučují knihy o útoku na Heydricha

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Protektorátní prezident dr. Emil Hácha předal symbolicky Heydrichovi klíče od... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Protektorátní prezident dr. Emil Hácha předal symbolicky Heydrichovi klíče od... | foto: ČTK

PRAHA Když vejdete do knihkupectví, zjistíte, že si můžete vybírat z velkého množství literatury, která se věnuje operaci Anthropoid. Po které knize ale sáhnout? Jakou populárně-naučnou si vybrat a který titul zvolit v případě, že máte chuť na román, ale obáváte se, aby dramatickou zápletku autor nevystavěl na úkor faktů? Zeptali jsme se vybraných českých osobností, které se historii věnují.

Všem osloveným jsme položili tři stejné otázky. Dvě z nich se týkají přímo literatury, poslední pak významu samotné operace.

  1. Jakou knihu z oblasti literatury faktu o operaci Anthropoid byste čtenářům doporučil?
  2. Existuje nějaká krásná literatura inspirovaná touto událostí, která se vám líbí a neváhal byste ji pochválit?
  3. V čem byl podle Vás útok na Heydricha klíčový a výjimečný z hlediska českých dějin?

Petr Pithart, politik

1. Přečetl jsem snad všechno. Těžko říci, pořád se objevuji nová fakta, nové pohledy. Už je to dávno, kdy mne ohromila jasná slova Václava Černého v jeho pamětech: Byla válka a v ní jsou zkrátka padlí. Oběti. Mnozí naši lidé si mysleli, že to jde bez nich... To není faktografický objev, ale základní postoj. Z televizního cyklu České století Roberta Sedláčka a Pavla Kosatíka je díl o atentátu velmi výstižný, ačkoli v něm vlastní atentát vůbec není. Jen letadlo, jak mizí v nočních mracích...

2. Laurent Binet, HHhH. Skvělý nápad: jak někdo, notabene cizinec, který o zabití Heydricha zprvu nic neví, akorát chodí se slečnou kolem toho kostela, je vtažen do příběhu tak, že se nakonec vcítí do těch chlapíků ve chvíli, kdy střílí, respektive háží granát...

3. Pořád hledám (a vím už, že nenajdu) odpověď na otázku, proč domácí odboj atentát odmítal, a proč Edvard Beneš do konce života nenašel odvahu přiznat se k jeho iniciaci. Na velké lidické tryzně v červnu 1945 o atentátu nepadne ani slovo. Takže nejen za války, ale i po válce většina národa atentát neschvalovala? O to větší úcta k těm dvěma, kteří navzdory snad všem kolem nich splnili rozkaz. Je to něco v našich dějinách něco málo vídaného, málo slýchaného: vlast, rozkaz a oběť jedno jsou.

Zdeněk Špitálník, historik

1. Z oblasti literatury faktu bych doporučil na prvním místě knihy Jiřího Šolce Nikdo nás nezastaví a Přijdeme za svítání. Obě knihy přibližují pozadí akce v širších souvislostech a detailech. Z odborných prací pak komentovanou edici dokumentů od Vojtěcha Šustka Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava.

2. Osobně mám rád knihy Jaroslava Andrejse Za Heydrichem stín a Tři cesty k smrti. K tématu, i když ne úplně k atentátu je pak má oblíbená, těsně poválečná kniha Lidé s nebes od Lanera a Václavíka.

3. Události a příběhy spojené s operací Anthropoid jsou dnes již v povědomí spousty lidí. Odstranění Heydricha bylo jednoznačně významným činem pro exilové Československo. Celá akce je však pro nás dodnes důkazem neuvěřitelné chlapské odvahy vojáků, kteří se dobrovolně rozhodli plnit úkoly nad rámec svých povinností a obrovské obětavosti jejich domácích spolupracovníků, kteří riskovali a ve většině případů i obětovali vše.

Jiří Padevět, spisovatel

1. Naprosto základním dílem o této události je zatím dvousvazková edice dokumentů Atentát na Reinharda Heydricha, kterou připravil Vojtěch Šustek.

2. Kniha Jiřího Šulce Dva proti říši a zcela neskromně můj Dotek Anthropoidu.

3. Operace Anthropoid, tedy nejen akce československých vojáků, ale také akce několika stovek jejich podporovatelů z řad domácího odboje jasně prokázala, že nejsme národem zbabělců a kolaborantů, ale národem hrdinů. Hrdinů, kteří dobře věděli do čeho jdou a šli do toho bez nároku na cokoliv. Operace Anthropoid nám jasně ukazuje pravý obsah slova vlastenec, dnes tolik nadužívaného a zneužívaného.

Luděk Navara, spisovatel

1. Knihy Jaroslava Čvančary jsem vždy považoval za velmi důkladné a výborně připravené po všech stránkách.

2. Určitě bych doporučil skvělou knihu Dva proti Říši českého spisovatele Jiřího Šulce. Je výborně napsaná, udrží čtenáře v napětí od začátku do konce. Je vidět, že autor se tématem důkladně a do detailů zabýval, i když není profesí historik.

3. Každému zlu je třeba čelit a každý se o to má snažit, jak umí. Spíše než množstvím nasazených divizí přispěli Češi k porážce nacismu právě takovou akcí jako byl útok na Heydricha. Vyzdvihl bych ovšem vedle samotného útoku také pomoc obyčejných českých lidí, civilistů. Byli to svým způsobem oni, kteří nahradili ty chybějící divize. I když třeba nikdy nedrželi prst na spoušti, padli v boji a zaslouží si, abychom na ně nezapomněli.

Parašutisté Jan Kubiš a Josef Gabčík
Reinhard Heydrich. Z knihy Hellmuta G. Haasise  Smrt v Praze

Miloš Borovička, mluvčí Československé obce legionářské

1. V současné době považuji za nejhodnotnější počin v oblasti téma atentátu edici Vojtěcha Šustka Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Tuto edici dokumentů s rozsáhlým komentářem a poznámkami sice nelze považovat za literaturu faktu, ale pro hlubší pochopení události atentátu a heydrichiády je to skvělé. Netrpělivě čekám třetí svazek. Z literatury faktu mám osobně asi nejradši knihu Přijdeme za svítání od Jiřího Šolce.

2. Beletrii v této oblasti příliš nevyhledávám. Nedokážu se u toho příliš oprostit od faktů, které mi jsou známé. V knihovně mi leží Dva proti říši i HHhH, které jsem ještě neměl odvahu a čas otevřít. Poslední dobou mi dělají radost komiksová zpracování. Kapitola Stopy legionáře 2, která se věnuje plk. Moravcovi zpracovává téma atentátu velmi dobře. Vím o dalších dvou připravovaných komiksech, které s kolegy konzultujeme a opravdu se těším na finální výsledek. Jeden z nich najdete na Facebooku.

3. Útok na Reinharda Heydricha dokázal, že se československý národ nesmířil s nacistickou okupací, nepřijal „ochranu“ nacistů a nestal se loajálním vazalem Německa. Podařilo se odstranit jeden z brutálních mozků zrůdné nacistické mašinerie, který Němci nedokázali nahradit. Přímým důsledkem odstranění Heydricha a domácích odbojových aktivit ale také následného německého teroru bylo veřejné odvolání závaznosti Mnichovské dohody Velkou Británií a Francií. Československo se díky tomu mohlo po válce obnovit ve svých původních hranicích.

Aleš Knížek, ředitel VHÚ Praha

1. Zcela jednoznačně doporučuji komentovanou edici dokumentů Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Precizní a erudovaná práce archiváře Vojtěcha Šustka je bezkonkurenční počin.

2. Za přečtení určitě stojí Dva proti říši od Jiřího Šulce.

3. Českoslovenští vojáci Jan Kubiš a Josef Gabčík odstranili jednoho z nejnebezpečnějších nacistických pohlavárů, šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti a strůjce holokaustu. Provedení této akce nepochybně přispělo k porážce Hitlerova Německa a mělo naprosto zásadní význam pro poválečné obnovení našeho státu v jeho historických hranicích.

Vojtěch Šustek, archivář hlavního města Prahy

1. Je mi líto, že jsem takový škarohlíd, ale já považuji za jediný seriózní pokus o popsání akce na zneškodnění nacistického zločince Heydricha v rámci takzvané literatury faktu knihu od Jaroslava Andrejse Za Heydrichem stín, která vyšla znovu v 90. letech pod názvem: Smrt boha smrti. Ovšem historické poznání postoupilo od té doby tak daleko, že ta práce pana Andrejse, jakkoliv ji považuji za seriózní dílo a osoby pana Andrejse si vážím, je již překonaná. Čtenář se tam dočte řadu informací, které já dnes, po pročtení tisíců stran dobových pramenů ke kterým se pan Andrejs nemohl dostat, nepovažuji za přesné. Zdráhám se proto tuto knihu doporučovat. Rozhodně bych nedoporučoval knihy Miroslava Ivanova nebo Čestmíra Amorta, ani cokoliv co psal Ladislav Vaněk.

Za dosud vydanou hodnotnou literaturu k heydrichiádě považuji zejména práce Jaroslava Čvančary. Jeho knihy považuji nikoliv za literaturu faktu, ale za práce uveřejňující komentované dobové fotografie jako historický pramen. Totéž se týká knihy o vlastencích-spolupracovníků parašutistů povražděných Němci v Mauthausenu ve dnech 24. 10. 1942, 26. 1. 1943 a 3. 2. 1944. Čvančara je první autor, který se po, o generaci starším Andrejsovi, důkladně a bez postranních úmyslů chopil tématu akce odboje na zneškodnění Heydricha. Zkoumal toto téma v době, kdy nemohl tušit, že bude mít možnost své poznatky vydat v knihách, ještě za komunistického režimu.

Podobně považuji za hodnotné práce historiků, archivářů i laických badatelů, jako jsou například Zdeněk Jelínek, Oldřich Sládek, Jiří Šolc, Václav Krůta, Pavlína Nývltová, Jan Břečka, Libor Pařízek, Vlastislav Janík, Jarmila Doležalová a další. Jejich práce, podobně jako knihy Jaroslava Čvančary, jsou mnohem více než literatura faktu, je to odborná literatura.

Do seznamu doporučených populárně-naučných knih, které vyšly k heydrichiádě, bych ještě doplnil publikaci středoškolské učitelky dějepisu Jitky Neradové nazvanou Doskočiště protektorát. Tuto knihu považuji za kvalitní a myslím si, že může vyvolat zájem o téma heydrichiády u mládeže.

2. Myslím si, že kniha pana Šulce Dva proti Říši je kvalitním románem, který může u laické veřejnosti vzbudit sympatie a zájem o téma příběhu parašutistů a jejich spolupracovníků. Bohužel v době kdy pan Šulc svoji knihu psal, neměl k dispozici poznatky z historických pramenů, jaké máme dnes. Přesto knihu považuji za hodnotnou. Totéž platí o románu Jaroslava Andrejse Tři cesty k smrti.

3. Zneškodnění Heydricha mělo význam v podobě etického odkazu zanechaného nám parašutisty a jejich spolupracovníky. Dobře jej vyjádřili sami parašutisté, když je gestapo v obklíčení v kryptě sv. Cyrila a Metoděje vyzývalo, ať se vzdají. Odpověděli napřed: „Nikdy!“ a pak „Češi se nevzdávají“. To je doloženo samotnými úředníky gestapa a můžete si to přečíst v mé edici německojazyčných dokumentů, svazek I. Povraždění spolupracovníci parašutistů pro nás rovněž formulovali odkaz, když úředníkům gestapa při výsleších říkali: „Jsme hrdí na to, že zemřeme za český národ.“

Pak je tu ještě čistě praktický význam. Heydrich byl autorem plánu na fyzickou likvidaci českého národa a vrahem tisíců českých vlastenců. Jeho smrt je vzkazem českých vlastenců pro každého, kdo by v budoucnu o něco takového jako Heydrich, usiloval. Přímo, a také nepřímo se Heydrich podílel na vraždách milionů obyvatel Německem okupované Evropy. Tak vlivného pohlavára, jako byl Heydrich - šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti v Berlíně - se žádnému jinému odbojovému hnutí zabít nepodařilo. Akce proti Heydrichovi přiměla vládu Velké Británie, že pod tlakem sympatií vlastní i světové veřejnosti vůči Čechoslovákům, musela odvolat platnost Mnichovské dohody a současně i územních zisků Německa na úkor Československa, které z ní vyplývaly a až do zrušení platnosti Mnichovské dohody byly britskou politikou považovány za právoplatné. Možná by bez zabití Heydricha naše pohraniční území, nazývané dodnes post-nacistickou propagandou, bohužel i mnoha českými politiky, publicisty a překvapivě i historiky- nacistickou floskulí: „Sudety“, zůstalo připojené k Německu. Historie ovšem nezná „kdyby“.

Operace Anthropoid

Jan Břečka, vedoucí historického oddělení Moravského zemského muzea

1. Navzdory tomu, že už vyšlo o atentátu po roce 1990 plno knih, a některé jsou opravdu dobré – samozřejmě předně musím zmínit mého kamaráda Jardu Čvančaru, který neúnavně už od konce 80. let minulého století připomíná hrdiny heydrichiády (parašutisty a jejich domácí spolupracovníky) a vydal opravdu zásadní publikace (Heydrich, trilogie někomu život, někomu smrt, teď naposledy Anthropoid) – tak se chci vrátit k době těsně po válce. Tehdy vydal Jaroslav Andrejs svojí knihou Za Heydrichem stín (napsanou pod pseudonymem Jan Drejs) a nasadil laťku opravdu vysoko. Její hodnota nespočívá pouze v tom, že šlo o prvotinu. Andrejs zůstal na dlouhá léta jediným, kdo se nezaujatě pokusil na prostých faktech objasnit přípravu a provedení atentátu na Heydricha. I když dnes je řada jeho závěrů samozřejmě překonána, nic to nemění na tom, že kniha si svou bezprostředností a autorovou sympatickou snahou o objektivnost uchovává cenu do současnosti. Taky bych rád zmínil dalšího kamaráda, historika Vojtu Šustka, jeho edice dokumentů k heydrichiádě, to je něco úžasného. Ale to samozřejmě není literatura faktu.

2. Několik románových zpracování tématu atentátu znám, z těch zahraničních třeba Binetovu knihu HHhH, nebo českou Dva proti Říši od Jiřího Šulce, který za román obdržel dokonce literární cenu. Teď jsem si v jednom knihkupectví všiml knížky Lubomíra Kubíka Proč Gabčík nestřílel, ale to jsem nečetl, takže nemohu posoudit. Při četbě takovýchto knih se nemůžu ubránit tomu, že jako historik podvědomě sleduji, v čem se autoři odchylují od skutečnosti, kde to může být ještě tvůrčí licence a kde vyloženě fabulují. Takže tady nejsem úplně jistý, kterého autora bych doporučil – možná tato dramatická látka ještě čeká na opravdu nejlepší zpracování. Kdo ví?

3. Tady budu jistě opakovat názory mnoha jiných respondentů. V historii evropské rezistence 2. světové války jde o naprosto ojedinělý čin, protože v žádné jiné okupované zemi nebyl proveden úspěšný útok na tak vysokého německého činitele. Je to ale podle mě jeden z největších momentů naší novodobé historie vůbec – je v něm vše: neokázalé hrdinství, sebeobětování, ohromné vlastenectví a taky strašná a nelítostná pomsta, zrada a podlost... Stále si jména hrdinů heydrichiády musíme připomínat, v úctě a obdivu. Jestli můžeme být pyšní na něco z nedávné minulosti, tak určitě na toto.

Pavel Kmoch, historik

1. Jako historik nejsem příznivcem takzvané literatury faktu, protože ta často takzvaná fakta přebírá z literatury jiné, mnohdy i z filmů, protože jde přece o všeobecně známé skutečnosti. Tato fakta jsou pak, většinou bez uvedení zdroje a bez relevantních pramenů, někdy diskutabilní. Jmenovitě u předrevoluční literatury faktu pak zejména v případě Anthropoidu a atentátu docházelo k šíření „faktů“, které si vymysleli nevěrohodní svědci (odbojář a později agent Gestapa Vaněk), nebo které měly přímý původ ve falzifikovaných dokumentech (Čestmír Amort). Své odvedly také filmy, například ikonický Sequensův snímek Atentát z roku 1964 je zdrojem mnoha legend, které jsou dnes brány veřejností jako historický fakt, ať už se jedná o Valčíkovo zrcátko nebo o únikovou šachtu do kanalizace, kterou měli parašutisté kopat přímo na místě, kde by jim na hlavu padaly granáty, vhazované větracím okénkem z ulice. Pokud bych tedy měl doporučit nějakou knihu z oboru literatury faktu, asi by to byla třídílní série komentovaných fotografií Někomu život, někomu smrt od Jaroslava Čvančary z let 1997-2008. Nezabývá se pouze Anthropoidem, ale historií odboje po celou dobu války, a i tím ukazuje, že Anthropoid byl přes svou výjimečnost součástí této šest let trvající historie, která měla své vrcholy i těžké pády. Poslední Čvančarova kniha, tématicky zaměřený Anthropoid z loňského roku, bohužel kvalit této série nedosáhla.

Když jsem pracoval na filmu Anthropoid, přečetl jsem vše dostupné, a s hrůzou zjistil, že úroveň takzvané odborné literatury je tristní. Právě proto jsem nakonec začal psát mojí knihu, pracovně tomu zatím říkám Anthropoid: Epilog. S čistým svědomím nemohu v daném rámci úplně doporučit nic, Čvančarovy knihy mají variabilní kvalitu, ale vždy se jedná o soubor fotek s lepšími či horšími texty; starší věci, jako Ivanov jsou dnes silně překonané, občas vyjde něco detailnějšího (například monografie o Hrubém), ale to je zase pro veřejnost možná až moc úzce zaměřeno. Svou knihu se snažím psát tak, aby to přečetl i běžný čtenář a aby mu to něco dalo. Ale současně abych se neopíral jako ostatní o víru ve fámy. Mělo by to tedy být napsáno čtivě a pochopitelně, ovšem při dodržení citací na prameny a zdroje.

Mnohá literatura je pro čtenáře přínosná, rozhodně bych vybíral literaturu porevoluční, ale snad všechny tyto knihy kloužou trochu po povrchu a zaujímají poněkud jednostranné pohledy. Poměrně dobrá byla televiznísérie Heydrich-konečné řešení, protože byla aktuální.

2. Co se týče krásné literatury, bohužel si příliš nevybavuji titul, který bych doporučil. Emoce samozřejmě přinášejí zmiňované filmy, třebaže na úkor historických faktů, ať už jde o Sequensův Atentát nebo třeba Ellisův Anthropoid. Emocemi je ostatně nabitá většina literárních titulů, které se Anthropoidem zabývají. V poslední době mě osobně zaujala kolážová kniha Dotek Anthropoidu od Jiřího Padevěta. Nevím, zda jí lze nazvat krásnou literaturou. Jde o sled fotografií, úředních zpráv, vyhlášek a krátkých emotivních esejí, které dodají suchým faktům ten lidský rozměr, jaký v knize přísně odborné mnohdy chybí.

3. Ke komplexnímu pohledu na podobnou událost patří samozřejmě nejen emoce, ale i fakta. I proto jsem se v poslední době věnoval psaní knihy vlastní, která by měla na rozdíl od zmiňované literatury faktu objasňovat rozpor mezi fámami a fakty, a to nejen ohledně atentátu samotného, ale i o boji v kostele v Resslově ulici a dalších fázích celé operace. Doufám, že se mi jí podaří dopsat a vydat již v letošním roce. Věnuji se v ní právě i významu atentátu, a to nejen z hlediska českých, respektive československých dějin, ale i z hlediska dějin světových. Heydrich byl výjimečná osobnost, geniální a emočně prázdný technokrat, který během půl roku nastolil svojí politikou cukru a biče v protektorátu přesně ten pořádek, který nastolit chtěl. První odbojová garnitura de facto přestala existovat. Nehledě na represe druhé heydrichiády po atentátu, nehledě na tvrdost okupačního režimu po celou druhou polovinu války, Němci v Heydrichovi ztratili špičkového systematika, který byl schopen zadané úkoly splnit rychle, efektivně a bez ohledu na cokoliv, a podobnou osobnost už ve svých řadách nikdy nenašli. Je třeba nezapomínat na to, že Heydrich jako šéf RSHA byl tím, kdo prakticky rozběhl kola holokaustu, kdo zastavil omezenou možnost vystěhování Židů a nahradil jí ghetizací a transporty do táborů, kdo zorganizoval první likvidační akci v táborech na východě, pojmenovanou jeho křestním jménem. Operaci Reinhard padly za oběť téměř dva miliony lidí. Heydrich by z pacifikovaného protektorátu dříve či později odešel za jiným úkolem, ovšem jako šéf říšské bezpečnosti by do dění v českých zemích zasahoval stále, a zasahoval by do dění i v evropském kontextu. Likvidace Heydricha byla z hlediska českých dějin výjimečná v tom, že se jednalo o násilnou akci, akci zamířenou hodně vysoko, provedenou sice s notnou dávkou štěstí, ale nakonec úspěšně. Tato akce měla sice původ v zahraničním odboji, ale bez spolupráce odboje domácího by nikdy neměla šanci na úspěch. Za to domácí odboj zaplatil velmi krvavou cenu. Domácí i zahraniční odboj si dovolil zaútočit na špičkovou postavu říše na téměř domácím území, které okupanti chápali jako srdce Germánie. Jejich jistota, že toto území se bezpečně navrátilo do lůna říše a zbývá už jen pár let, aby bylo plně germanizováno a zcela očištěno, se rozplynula. A z hlediska politického byl atentát, a zvláště po něm následující brutální represe jako likvidace Lidic a vlna poprav tou důležitou věcí, které nakonec vedly k takzvanému od uznání Mnichovské dohody a k tomu, že po válce byla republika obnovena v předválečných hranicích. Pokud tedy mám říci, jestli to za to stálo, musím konstatovat - i přes všechny ty oběti - ano, stálo to za to. A je to jeden z mála momentů našich moderních dějin, na který můžeme být opravdu hrdí.

  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz