PRAHA Díky nim mluví často lépe česky než vietnamsky a svíčkovou znají stejně dobře jako Bun bo Nam Bo. Pomáhaly vychovávat celou generaci mladých Vietnamců a Vietnamek. Tady je pět příběhů takzvaných banánových dětí a jejich babiček a tetiček.
Vietnamská komunita v České republice má jedno česko-vietnamské specifikum, sociologickou kuriozitku, o které se příliš nemluví, ale díky níž pochopíte kontext integrace Vietnamců v Česku. Přesněji jen některých Vietnamců, a sice zástupců generace takzvaných banánových dětí. V 90. letech, kdy se v pohraničí rozmohly vietnamské tržnice, měli vietnamští rodiče napilno. Stáli ve stáncích a čekali na zákazníky mnohdy i dvanáct hodin denně, v létě, v zimě. Proto většina z nich dávala své malé děti na hlídání do českých rodin – k babičkám a tetičkám, jež jsou někdy mylně nazývány chůvami nebo pěstouny. My, co jsme hlídáním prošli, je nazýváme tetami a babičkami, protože částečně zastupovaly roli rodinných příslušníků a my jsme byli součástí jejich rodiny.
  |
Naši rodiče se s nimi domluvili na hlídání, doučování, vyzvedávání ze školek a škol nebo řešení akutních školních záležitostí. Tyto zpravidla pracující ženy, babičky v důchodu nebo maminky v domácnosti si přibraly k výchově svých vlastních dětí i ty vietnamské. Někdy na kratší dobu, jindy i na několik let. Někdy za drobnou finanční úplatu, jindy jen tak pro radost. Učily nás česky, vařily nám česká jídla a vysvětlovaly svět okolo.
Společně s magazínem Pátek LN jsme sesbírali pět příběhů mladých Vietnamců a Vietnamek a jejich českých babiček a tetiček – žen, které tiše stály za jejich výchovou, zatímco jejich rodiče prodávali na tržnicích. Právě ony se zasloužily o to, že část dětí z této generace umí lépe česky než vietnamsky. A ať už se dnes my, banánové děti, cítíme více jako Češi, Vietnamci nebo jsme někde uprostřed, pro všechny z nás to bylo důležité období formování naší kulturní identity.
