Sobota 4. dubna 2020svátek má Ivana 11 °C oblačno Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

ASI.JATKA: České babičky. Ženy, které pomáhaly vychovávat celou generaci mladých Vietnamců

Linda Tranová (vpravo) a Jana Černá. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Linda Tranová (vpravo) a Jana Černá. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

PRAHA Díky nim mluví často lépe česky než vietnamsky a svíčkovou znají stejně dobře jako Bun bo Nam Bo. Pomáhaly vychovávat celou generaci mladých Vietnamců a Vietnamek. Tady je pět příběhů takzvaných banánových dětí a jejich babiček a tetiček.

Vietnamská komunita v České republice má jedno česko-vietnamské specifikum, sociologickou kuriozitku, o které se příliš nemluví, ale díky níž pochopíte kontext integrace Vietnamců v Česku. Přesněji jen některých Vietnamců, a sice zástupců generace takzvaných banánových dětí. V 90. letech, kdy se v pohraničí rozmohly vietnamské tržnice, měli vietnamští rodiče napilno. Stáli ve stáncích a čekali na zákazníky mnohdy i dvanáct hodin denně, v létě, v zimě. Proto většina z nich dávala své malé děti na hlídání do českých rodin – k babičkám a tetičkám, jež jsou někdy mylně nazývány chůvami nebo pěstouny. My, co jsme hlídáním prošli, je nazýváme tetami a babičkami, protože částečně zastupovaly roli rodinných příslušníků a my jsme byli součástí jejich rodiny.

Vlasta Phamová a Stanislava Mikulášková.
Monika Sentencká a Tran Tuan Anh.

Naši rodiče se s nimi domluvili na hlídání, doučování, vyzvedávání ze školek a škol nebo řešení akutních školních záležitostí. Tyto zpravidla pracující ženy, babičky v důchodu nebo maminky v domácnosti si přibraly k výchově svých vlastních dětí i ty vietnamské. Někdy na kratší dobu, jindy i na několik let. Někdy za drobnou finanční úplatu, jindy jen tak pro radost. Učily nás česky, vařily nám česká jídla a vysvětlovaly svět okolo.

Společně s magazínem Pátek LN jsme sesbírali pět příběhů mladých Vietnamců a Vietnamek a jejich českých babiček a tetiček – žen, které tiše stály za jejich výchovou, zatímco jejich rodiče prodávali na tržnicích. Právě ony se zasloužily o to, že část dětí z této generace umí lépe česky než vietnamsky. A ať už se dnes my, banánové děti, cítíme více jako Češi, Vietnamci nebo jsme někde uprostřed, pro všechny z nás to bylo důležité období formování naší kulturní identity.

Monika Sentencká a Tran Tuan Anh.

Tran Tuan Anh (29), programátor

Pracuju jako programátor v IT firmě a občas pořádám vietnamské koncerty. Do Česka jsem přijel s mámou a bráchou v pěti letech. Táta už tady pracoval. Chodil jsem do školky a do školy v Horní Blatné, ale neuměl jsem moc česky. Vystudoval jsem průmyslovku a celá rodina se pak odstěhovala do Prahy.

Nějakou dobu jsem žil u české babičky. Češi jsou více rodinní. My vietnamské děti jsme trávily hodně času v obchodě, pomáhali jsme denně rodičům, aby si odpočinuli. Nejlíp se každý Vietnamec naučí česky a českou kulturu u české babičky. Vietnamská komunita je v posledních letech víc otevřená. Je to i tím, že se druhá a třetí generace snaží více přispívat společnosti. Mladí Vietnamci pořádají kurzy vaření nebo různé festivaly. Jen loni proběhla spousta takových akcí. A Češi chodí jíst do Sapy a vidí, že Vietnamci nejsou tak uzavření. Taky už vědí, jak se vyslovuje bun cha, pho ga, pho bo a kam na ně do Sapy zajít.

Monika Sentencká (64), důchodkyně
Pracovala jsem kdysi v továrně, ale pak jsem byla doma v invalidním důchodu. Měla jsem čas, a tak jsem začala hlídat malé děti, nejdříve Ivánka (Tuana) a Péťu a pak i menší. Když byli malí, vodila jsem je do školky a hlídala, vařila jim české jídlo. Měla jsem stejně starého vnuka. Malej to nesl dobře a nežárlil. Hlídala jsem i vnuka své dcery, která si vzala vietnamského manžela.

Už je to skoro dvacet roků, dnes se s dětmi už nepotkáváme. Všichni jsou na škole v Praze a já bydlím tady v Horní Blatné. Byla jsem ale na vietnamské svatbě jednoho z kluků, které jsem hlídala. Teď už děti nehlídám, protože tu už žádné nejsou.

Linda Tranová (vpravo) a Jana Černá.

Linda Tranová (21), studentka
Narodila jsem se v Náchodě, teď studuju v Hradci Králové. Protože jsme se často stěhovali, měla jsem hodně českých babiček, až jsme se usadili v Jaroměři. Mí rodiče měli krámek na náměstí, babička Jana tam má dodnes květinářství. Často mi pomáhala s úkoly. Přes den jsem byla sama doma nebo u babičky, podle toho, jak byli naši dlouho v práci.

Mamka říkávala, že si nemám moc hrát s dětmi venku, ale babička mi říkala pravý opak. A tak jsem nevěděla, jak se zachovat. Nedávno jsem byla poznávat své kořeny ve Vietnamu. Ale nevím... Někdy se cítím být víc Češka, někdy Vietnamka.

Když jsem teď babičku zase viděla, vzpomněla jsem si na časy, kdy mě doučovala. Měla jsem potíže s artikulací, babička mě vzala na klín a učila mě výslovnost. Mám díky ní lepší češtinu. Když si naši nevěděli ohledně školy rady, babička byla vždycky ochotná nám pomoci. Mám pocit, že mi částečně nahradila moji pravou babičku.

Jana Černá (72), důchodkyně
Jednou přišel Lindin tatínek do květinářství, že jedou pro zboží, jestli bych dítě nepohlídala. Pak přišla moje vnoučata a děda nás vzal na pohár a procházku. To bylo poprvé, co jsme se viděly. Ale ještě než k nám její tatínek dal Lindu na hlídání, zazvonil, přišel a podíval se, jak tu bydlíme. A já na něj: „Co potřebuješ, Milane?“ A on: „Víte, babi, přišel jsem se podívat, jak tu bydlíte.“ – „A jak bydlíme?“ – „Dobře tu bydlíte, velmi.“ Nemuseli se bát, o Lindu bylo dobře postaráno.

Mám o rok starší vnučku, takže si holky hrály spolu. Když jsem vařila, jedna chtěla palačinky a druhá bramborák, tak jsem udělala obojí. Aby na mě vzpomínaly. Rodina Lindy nás zvala na nový lunární rok. Jednou měli rok kohouta, takže ho měli na stole. Moc se mi nechtělo, ale ochutnali jsme. Mám kolem hodně Vietnamců, a tak jsem na jejich kuchyni zvyklá. Vietnamci mi nevadí. Jsou pracovití a nikomu neubližují. Je fakt, že jich tu je hodně. Někteří jsou hodní a někteří zlí. Linda je hodná, občas přijde do krámu. I rodiče přijdou pozdravit. Jsem pro ně babi a ne žádná Černá.

Angelina Nga Le a Marta Bartošová.

Angelina Nga Le (25), umělkyně
Maminka se seznámila s tetičkou Martou v nemocnici, kde se o ni jednou starala, sama neuměla vietnamsky, ale snažila se sestřičkám překládat. A když rodiče začali podnikat, rozhodli se mě dát na hlídání k Martě. Ráda na ni vzpomínám, protože se nás ujala jako vlastních. Sama má dva chlapečky a vždy chtěla dceru, a tak mě měla ráda jako vlastní. Po mně hlídala i mé bratry. Teta je jako Romka v jednom podobná nám: pro ně je rodina na prvním místě. Snažila se nám pomoci se seberealizovat. Třeba když zjistila, že ráda kreslím, hodně mě podporovala a chválila.

Z dětství si pamatuju hlavně na chvilky šikany od ostatních dětí. Marta a její rodina ale po Neratovicích rozhlásili, že na mě a mou rodinu nikdo nesáhne. Postavili se za nás vlastně cizí lidi. Díky tomu jsem si uchovala pokoru a nezapomněla jsem na staré kamarády.

Proti rodičům, kteří hodně řeší finance, i když nepotřebují, mám hodně odlišný život. Stále pracují, myslí na nás, šetří, což je krásné. Já žiju život jako mé tetičky – peníze nejsou důležité. Důležití jsou lidé a to, že se má člověk kam vracet. Já se nejradši vracím k rodičům a přátelům.

Marta Bartošová (45), pečovatelka
Pracuji jako pečovatelka v domě seniorů v Neratovicích. S Angelininými rodiči jsme se potkávali, takže když mě její tatínek oslovil, jestli bych jim nehlídala děti, souhlasila jsem. Děti mám ráda. Pro mě jsou to osobnosti a je jedno, jestli jsou bílé, nebo černé.

Když byla Angelina u nás, byla pilná, vzorná a pracovitá. Dělala si úkoly a chtěla pomáhat. Vždycky se těšila na to, co jsem uvařila: knedlíky, karbanátky, moučníky. Na revanš jsme dostávali jejich závitky.

V české a vietnamské výchově je odlišné určitě to, jak byli s otcem a maminkou spjatí. A taky bylo v jejich rodině důležité, aby byly děti vzdělané. Vietnamské děti jsou učenlivé, naše děti rozmazlené. Naši „lajdáci“ nechtějí pracovat, neváží si toho. Vietnamci zapojují do výchovy celou rodinu.

Petr Pham a Jaroslava Klozová.

Petr Pham (24), student
Narodil jsem se ve Vietnamu a v Česku žiju od svých tří let. Stejně jako řada mých vrstevníků jsem kvůli pracovnímu vytížení rodičů de facto vyrůstal v české rodině. Momentálně dokončuju magistra na VŠE a kromě toho pracuju jako tlumočník a vedu kurzy českého jazyka pro vietnamsky mluvící krajany.

Rozdíly mezi českou a vietnamskou kulturou vnímám dodnes. Občas jsem si připadal, že žiju dvojí život. Ve dne jsem byl takové normální české dítě, večer přišla přísnost – diskuse na jakékoliv téma nepřipadala v úvahu a jedinou metrikou „hodného synáčka“ byly dobré známky ve škole. I když byla výchova rodičů dost přísná, tehdy bych řekl až nepochopitelná, myslím, že jsem si díky vhledu do obou kultur dokázal vybrat z každé to, co považuju za nejlepší. Své české tetě vděčím nejvíce za to, že ve mně vypěstovala zdravé sebevědomí, a protože sama byla učitelkou, její vytříbenou češtinou hovořím dodnes.

Do Litvínova už moc často nejezdím, ale když ano, snažím se zajít aspoň na kávu. Bydlíme od sebe asi 100 metrů, takže se na krátkou návštěvu vždy stavím.

Jaroslava Klozová (75), důchodkyně
Pracovala jsem do důchodu jako učitelka odborného výcviku na učilišti. Když Petrovi rodiče začínali, měli blízko nás stánek. Péťovi byly tři roky, když ho přivezli. Nikdy nezapomenu na první setkání na oslavě nového lunárního roku, kdy jsme se s Péťou poprvé potkali. Jak manžel, tak já máme před očima, jak byl krásně oblečený. Nikdy se nevztekal a byl vždy komunikativní. Ten se rodičům povedl, ve všech směrech.

Péťa chodil do školky, potom ho přivedli do krámu a on byl u nás, dokud nešli domů. Se svým bratrem u nás taky přespával. Máme ho moc rádi a on k nám docela přilnul. Jeho tatínek byl velmi přísný. Když potřeboval řešit věci do školy, vždycky jsem s nimi chodila je zařizovat.

Naše starší dcera ho taky měla moc ráda. Dodneška má pro něj slabost. Už se tolik nevídáme, ale když přijde, říkáme, že se vrátil ztracený syn.

Vlasta Phamová a Stanislava Mikulášková.

Vlasta Phamová (22), studentka
Díky tomu, že jsem u tety byla od miminka, kulturní rozdíly jsem nevnímala. Přes den s českou tetičkou a v noci doma u svých rodičů. První změna nastala, když jsem se v 9 letech přestěhovala do Mostu a tetu vídala jen jednou za čas. Moc mi chyběla a rodiče nedokázali pochopit, proč ji oplakávám a beru jako maminku. Přitom jsem u ní do té doby trávila víc času než u našich. Doteď se víc svěřuju jí. Přítele bych představila také raději nejdříve jí. Ví o mně věci, se kterými bych za rodiči nedokázala jít.

V Mostě jsem s rodiči trávila víc času a doháníme to. Hlavně taťka mi vysvětluje, proč to tak před lety muselo být. Ale co mě nejvíc změnilo? Studentský život v Praze, kde jsem se seznámila s dalšími vietnamskými vrstevníky, kteří měli podobné dětství. Podobné vztahy s rodiči. Na základce jsem se snažila napodobovat spolužáky, zkrátka zapadnout. Díky Praze jsem si uvědomila, že v tom nejsem sama. Teď jsem hrdá, že jsem Vietnamka. Vietnamka narozená a žijící v Čechách. Teta se strejdou mi ukázali mnohé. Díky strejdovi vím, že muži mohou pomáhat v domácnosti a vnímat ženy jako sobě rovné. A teta mě naučila kromě české kuchyně i to, jak správně utírat prach a jak být nezávislá a nenechat se nikým utlačovat.

Stanislava Mikulášková (61), důchodkyně
Protože jsem v té době byla doma, poprosili mě její rodiče, jestli bych Vlastičku nehlídala. Měla jsem ji od tří měsíců. Bydlela tu do 3. třídy, pak se odstěhovala s rodiči do Mostu. Každý víkend ale jezdila sem nebo my k nim. Během svátků byla taky tady, takže jsme byli stále v kontaktu.

V našem okolí žilo hodně Vietnamců, šokovalo mě, že na setkáních byly ženy v ložnici a muži v obýváku. Měli to rozdělené. Anebo když měla Vlastička oslavu, ženy a muži seděli zvlášť. Vlastičku jsme spíše vedli k české kultuře. Šlo jí všecko, naučila se rychle mluvit. Vlastička byla šikovná. Jeden čas tu pobývala v jednom kuse. Byla jako naše. Lidé v okolí si mysleli, že je moje dítě, že ji mám s Vietnamcem. S mými dětmi jsou jako sourozenci, rádi se vidí.

Do Thu Trang

Patří ke generaci Vietnamců v Česku, kteří každodenně porovnávají rozdíly - ty kulturní i generační. Narodila se ve Vietnamu. Do Česka přicestovala s rodinou jako pětiletá a dlouhou dobu vyrůstala v české rodině. Na střední škole chtěla být diplomatkou, potom ale vystudovala Marketing a PR a Česko-německá studia na Karlově univerzitě. Sama o sobě píše, že se pohybuje kolem marketingu, startupů, copywritingu a IT. O svém životě v Česku píše na blogu Asijatka.cz. Je svobodná, bezdětná, má české a vietnamské občanství.

Premium

Luxusní auta a vily. Pohádkový život utnula mladíkům až policie

Domy a byty podvodníků ze společnosti J.O. Investment s. r. o. (na snímku je... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Jakubovi O. bylo dvacet let, když založil firmu J.O. Investment a začal podnikat. Po třech letech jezdil v kabrioletu...

Premium

Lhaní se dá naučit. Emoce se však obelhat nedají, radí kriminální psycholog

Slovenský kriminální psycholog Ondrej Kubík | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Naproti vám sedí podezřelý. Říká pravdu, nebo lže? Kriminální psycholog Ondrej Kubík ví, jak u výslechu přečíst mysl...

Premium

Dojemná záchrana? Nikoliv. MF DNES odhalila síť černého byznysu se psy

Psi z množírny z útulku. V bezpečí. Fenky Rózu a Mašličku MF DNES předala do... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Líbivá záchrana psů z nevhodných podmínek je skvělý byznys. Na jeho financování se podílí česká i německá veřejnost....

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!