22. června 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Chci zdolat nejvyšší horu Měsíce. První Češka na Everestu chystá cestu do vesmíru

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Renata Chlumská je vůbec první Češka na Everestu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Renata Chlumská je vůbec první Češka na Everestu. | foto:  Petr Kozlík, MAFRA

PRAHA Na první pohled vypadá křehce, svými výkony však překonává statné muže. Pokud by měla existovat předloha Superženy, pak by ji ideálně splňovala. Renata Chlumská, která se narodila ve Švédsku českým emigrantům, je první Češka i Švédka, jež roku 1999 zdolala nejvyšší horu světa Mount Everest – ve svých 26 letech. Je taky první Švédkou, která dosáhla nadmořské výšky 8000 metrů bez kyslíkového přístroje.

Zvládla však i mnohé další náročné kousky. V rámci velké expedice Around America Adventure objela Spojené státy na kajaku a na kole. Po čtyřicítce se rozhodla, že si dodělá Seven Summits, tedy zdolá sedm nejvyšších hor sedmi světadílů. Pět z nich zvládla zlézt během pouhého půl roku. Stala se tak opět první Češkou i Švédkou, která něco podobného dokázala. Mezi všemi těmi výkony jen tak mimochodem porodila tři děti. Teď se živí jako profesionální dobrodruh, má koupenou letenku do vesmíru a sní o dobytí nejvyšší hory Měsíce.

LN: Byl to vždy váš sen, zdolávat nejvyšší hory světa?
Nebyl to nikdy můj sen, ale spíš shoda náhod. Potkala jsem v mládí na jedné přednášce Görana Kroppa (známého švédského horolezce a dobrodruha), do kterého jsem se zamilovala a začala s ním žít. Byla to taková moje životní láska. Byl to velmi charismatický člověk, někteří lidé ve Švédsku dodnes vzpomínají na to, jak je jeho přednášky ovlivnily. Žila jsem s ním skoro osm let, než tragicky zemřel. Právě on mě tehdy přivedl ke snu zdolat Mount Everest.

LN: Vrcholu Mount Everestu jste dosáhla v roce 1999. Když se ale řekne „první Češka na Everestu“, lidé si vybaví spíš jméno Klára Kolouchová, která jej zdolala v roce 2007. Nemrzí vás to?
Jako první Češku na Everestu mne uznal i Český horolezecký svaz, mám dvojí, česko-švédské občanství od narození. Když jsem ale stoupala na Everest, nevěděla jsem, že tam ještě žádná Češka nebyla. Šla jsem tam s tím, že budu první Švédkou, pokud to dobře dopadne. Neměla jsem s sebou z pověrčivosti dokonce ani žádnou vlajku. V základním táboře mi někdo dal švédskou vlajku, kterou jsem vynesla na vrchol. Mrzí mě, že jsem neměla i českou, ale ještě víc mě mrzí, že jsem nezvládla horu zdolat bez kyslíku. Bylo tam špatné počasí a byla jsem už vysílená.

Horolezkyně Renata Chlumská na Everestu.

Horolezkyně Renata Chlumská na Everestu.


LN: Proč je tak důležité zdolat horu bez kyslíku?
Když chceš mít pocit, že šlo o rovnocenný souboj a člověk zdolal tu horu sám za sebe, je to jedině bez kyslíku. Pokud to chce člověk dělat čistě a správně, tak pro mě to vždy bylo bez kyslíku. Ale jsem v tomhle stará škola, dnes se to tak nebere. Dnes lidi používají kyslík běžně od základního tábora.

LN: Pro ženy jste v tomhle sportu průkopnicí. Jak vás mezi sebe přijali mužští kolegové?
Byli rádi, že mají mezi sebou někoho, na koho se dá koukat. (směje se) Asi jsem měla štěstí, ale na expedicích mě muži vždy brali jako jednu z týmu. To spíš lidi mimo tenhle sport se diví, co to dělám. Měla jsem o tom teď i přednášku ve Švédsku. Lidi mě často nepoznají, na fotkách vidí jen někoho navlečeného v zimním oblečení – a pak se diví, jak vypadám. Třeba přijdou, sáhnou mi na ruku a říkají: „Jé, kde máš svaly?“ Síla přitom není ve svalech. Tenhle sport je v hlavě, člověk se musí rozhodnout a věřit tomu. Tam je ta síla. Byla jsem na expedicích s muži, kteří jsou mnohem silnější než já, a nechala jsem je za sebou.

LN: Narážela jste někdy na předsudky?
Vždy mě zarazí, že se mě novináři ptají, jestli se mi během expedic nestýská po dětech. Na to se přitom nikdo neptá mých mužských protějšků. Jim se však musí stýskat stejně jako mně. Když jsem si dodělávala Seven Summits, ani jsem to radši neprozradila novinářům, abych nečelila těmhle otázkám. A oznámila to až poté, co jsem to zvládla.

LN: A jaké máte coby žena při lezení nevýhody?
Určitě se třeba hůř chodí na záchod. Hodně jsem to řešila, když jsem jela na Šiša Pangmu v roce 1998. Tehdy jsem se ptala přítele Görana, jak teda chodí holky čurat. A on mi řekl, že to neví, protože se žádnou nikdy nelezl. Musela jsem si na to přijít sama. Našla jsem si proto kelímek s víčkem a tak jsem to vyřešila. Ve vysokých nadmořských výškách musí člověk hodně pít v rámci aklimatizačního procesu – a pak samozřejmě pořád běhá na záchod. Nikomu se navíc nechce ven, může klidně uklouznout před stanem a sjet dolů. I to se stalo.

LN: A co třeba menstruace?
To se musí plánovat. Dá se oddálit pomocí hormonů, ale to zas zvyšuje riziko embolie. Takže se to nedoporučuje ve vysokých výškách. Když se to stane, nedá se nic dělat. Je to krátká doba a člověk to přežije, nedělám z toho vědu. Svého pohodlí se vzdám jen na pár dní a dělám to dobrovolně. Vezměte si, kolik lidí na světě žije v katastrofálních podmínkách každý den – a musí to zvládat.

V magazínu dále najdete:
Reportáž z kosení trávy kosou uprostřed velkoměsta, které se každoročně koná v pražské Stromovce.

Rozhovor s psím psychologem Rudolfem Desenským zjistíte, proč nedávat povedly jako „nesmíš“ a „fuj“.

Autorka pracuje pro Seznam TV, o Renatě Chlumské natočila pro ČT pořad 13. komnata a dokument Emigrace v nás o švédských emigrantech z cyklu Fokus ČT.

VERONIKA JONÁŠOVÁ
  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz