Očekávala jsem rozzuřené lidi, nic takového se ale nedělo, říká česko-švédská režisérka o stěhování Kiruny

Lidovky.cz: Vyrůstala jste v Praze a Stockholmu. Proč jste se z FAMU vrátila zpátky ke švédskému tématu?
Kiruna oznámila, že se musí stěhovat asi v roce 2007. Ta zpráva tehdy obletěla celé Švédsko. Když jsem si o pár let později na FAMU vybírala témata, o kterých bych chtěla natočit film, okamžitě jsem si vzpomněla na tento příběh. Vyrazila jsem tam na výlet a snažila se zjistit, co se s městem bude dít.

Lidovky.cz: Pracovala jste s velmi výraznou krajinou. Jak se vám podařilo udržet dále od nebezpečné hranice kýče a stereotypu „krutého severu“?
V Kiruně nejde jen o kýč, ale také o ošklivost. Na jedné straně narazíte na nádhernou krajinu, na druhé straně na zlé monstrum dolu na železnou rudu. Bylo jednoduché přirozeně pracovat s tímto kontrastem. Je ale pravda, že jsme určitým způsobem pracovali s ošklivostí, kterou jsme vlastně zobrazovali v její kráse. Zkrátka jsme hledali estetiku a poutavost v něčem nehezkém, v továrnách, v zániku. Kiruna na vás působí velmi silně, je plná kontrastů. S tím se pak skvěle pracuje.

Lidovky.cz: Film sleduje tři výrazné postavy. Mladou Sámku, uprchlíka z Jemenu, který usiluje o trvalý pobyt ve Švédsku a staršího učitele Tima. Jak jste vybírala jednotlivé protagonisty?
Na začátku jsem hledala někoho, kdo by byl proti stěhování. Měla jsem ale jinou představu plnou předsudků. Očekávala jsem, že najdu rozzuřené lidi, jak bojují, jak se vážou ke svým domům a demonstrují. Nic takového se ale nedělo. Našla jsem staršího učitele Tima, který stěhování rozporuje po svém – klidně, neagresivně, možná ne tak účinně. Je ale autentický. Pořádá besedy a diskutuje s lidmi o tom, jaký mají vztah k místu a co je pro ně v životě skutečně důležité – jestli jsou to nové luxusní domy a moderní radnice, nebo vlastní kořeny a vzpomínka na svatbu v kostele, který má být přesunut.

Mladou Sámku Maju jsem si vybrala, jakmile jsem si uvědomila důležitost původních obyvatel Sámů na tomhle švédském území. Sámové tu historicky pásli soby, starali se o půdu, žili v rovnováze s krajinou. Teď přirozeně stojí v ostré opozici vůči „pokrokovému“ směřování města pod taktovkou těžební společnosti, která si půdu zabírá pro sebe. Maja v sobě nese úžasnou dualitu. Cestu ke svým kořenům si teprve hledá. Snaží se najít vlastní identitu a přijít na to, co pro ni znamená být Švédka a co znamená být Sámka.

Abdalrahmana jsem potkala v roce 2015, kdy do Švédska dorazilo snad nejvíce uprchlíků. Když jsme se potkali, byl ve Švédsku teprve půl roku, ale švédštinu ovládal skvěle. Ocitl se v situaci jako mnozí jiní. Dnem i nocí čekal na povolení k trvalému pobytu a nevěděl, co s ním bude.

Lidovky.cz: Jak dlouho jste sledovala protagonisty?
S Timem se známe nejdéle, už od roku 2014. Cestu jsme si k sobě ale našli postupně. Že jej budeme natáčet, jsem se rozhodla až po dvou letech, co jsme se znali. S Abdalrahmanem a Majou jsem se sblížila docela snadno, možná proto, že jsou mi generačně bližší a teprve se sami hledají. Celkově jsme natáčeli se všemi dva a půl až tři roky.

Lidovky.cz: Často zmiňujete, že pro vás Kiruna představuje mozaiku evropských hodnot, témat a problémů. Co přesně tím myslíte?
Natáčet jsme začali v roce 2015. Jak už jsem zmínila, mám pocit, že to byl rok, kdy výrazně přibylo uprchlíků ve Švédsku a začalo to být také tématem celé Evropy. Hledání kulturní identity a možnosti fungování multikulturní společnosti se tak okamžitě propsaly také do filmu. Co to vlastně znamená být hrdý na svůj národ? Co to znamená odněkud pocházet? Tohle jde skvěle vidět na příběhu Abdalrahmana – i když dostane konečně na papíře napsáno, že je Švéd, část jeho osobnosti navždy zůstane v Jemenu.

Podobné je to s Majou, která pro změnu demonstruje sílu mladých a potřebu se mírně radikalizovat a hledat si cestu ke kořenům. Vlastně mi přijde zajímavé, že jsem průsečík evropských témat našla za polárním kruhem. Pak je tu samozřejmě nadčasová linka. Kiruna je symbolem utilitární společnosti, která se žene za instantním blahobytem a žije z krátkodobých cílů. Pořád jen utíká před svou zkázou, nechce ji vidět ani řešit. A to je pro mě také symbol dnešní doby.

Lidovky.cz: V dokumentu je použita velmi specifická hudba od zvukaře Pavla Jana. V okolí dolu nahrával na elektrosluch – zařízení, které zaznamenává elektromagnetické vlnění a přenáší je do zvukové formy. Zároveň složil hudbu pro varhany místního kostela, které se postupně rozlaďují důsledkem těžebních vibrací. Jak vznikl nápad na tento způsob práce se zvukovou stopou?
Nápad je Pavla, který je zároveň hudebník. Celkově jej zajímalo celé téma filmu. Spolu jsme také hodně řešili některé dramaturgické linky. Nad zvukem uvažoval podobně dokumentárně. Výsledkem je dokumentární zvuk i hudba. Natáčeli jsme zvuk všech míst, kde jsme natáčeli rozhovory a obraz. To jsou pak syntezátory, které slyšíte ve filmu. Varhany jsme do filmu původně chtěli zapojit výrazněji, nakonec jsme na ně nahráli hudbu, a to přímo na místě. Ve filmu to není řečeno, ale kostelní varhanice je ženou naší ústřední postavy, učitele Tima.

Lidovky.cz: Ve filmu se mluví o nutném přesunu staveb a obyvatel do roku 2033. Celková proměna Kiruny v překrásný nový svět, s novým centrem, by měla nastat do roku 2100. Máte v plánu Kirunu sledovat i později třeba jako časosběrný dokument, nebo se do ní jen tak vrátit?
Určitě to nenechávám být. S Kirunou jsem dále v kontaktu. Jak s městem jako takovým, tak se svými protagonisty. Myslím, že příštích deset let se tam dramatické změny nestanou. Zajímavé by ale bylo vrátit se na místo po roce 2033 a sledovat, co se bude s městem dít dále.

Lidovky.cz: Jak bude podle vás vypadat Kiruna za padesát let?
Myslím, že Kiruna bude menším městem bez těžby. Bude to zajímavé. Bude muset najít jiné zdroje. Žít bude třeba z turismu. Otázka ale je, jestli vůbec za padesát let budeme moci mluvit o světě, jaký je dnes...