Asi 15. září mi zazvonil telefon a na displeji stálo +46-8 a k tomu nějakých devět dalších číslic. A protože mám chytrý telefon, hned mi oznámil, že volá někdo ze Stockholmu. Zatrnulo mi. Ano. Ve Stockholmu sídlí Švédská akademie, která uděluje Nobelovu cenu! „Jak se to tam tak rychle ti frajeři dozvěděli?“ přemýšlel jsem. „A jak to, že tu knihu sehnali, když byl první náklad hned pryč?“
Josef KubáníkV roce 1999 absolvoval Zlínskou školu umění a po dvou letech ve zlínském divadle nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde je dodnes. Začínal zcela nenápadnými rolemi, jako byl pes v komedii Poprask na laguně, který se ještě ke všemu jmenoval Pako, nebo němou postavou černocha. Ten měl za úkol během představení stěhovat stůl. Později se vypracoval k zásadnějším rolím, ať to byl Smerďakov v Pitínského dramatizaci Bratrů Karamazových, Saturnin, Andrew v Sexu noci svatojanské Woody Allena, Trigorin v Rackovi, či Štastlivec v Ostrovského Lese. Po boku Květy Fialové vytvořil hlavní roli v tragikomedii Harold a Maude, spolu si zahráli i titulní postavy v příběhu Oskar a růžová paní. Diváci jej znají i z televizních seriálů (Gympl s (r)učením omezeným, Temný kraj, Modrý kód a další), ale věnuje se i marketingu, a to nejenom pro Slovácké divadlo, ale i pro pražské Divadlo Ungelt nebo pro vznikající dokument o posledních třech letech Václava Havla s názvem Tady Havel, slyšíte mě?. Je moderátorem uherskohradišťské Letní filmové školy a v roce 2019 napsal knihu Poslední deník Květy Fialové. |
Dumal jsem nad tím tak dlouho, až telefon přestal zvonit. Ale já jsem zpátky nezavolal. Chtěl jsem si uchovat ten pocit, že mi opravdu mohli volat odněkud z druhé strany Evropy a nabídnout mi Nobelovu cenu! Jenže druhý den volal Stockholm zas a další taky a pak pořád a pořád a já jsem pokaždé zíral na ten svítící mobil, představoval si, jak si nechávám šít frak, jak děkuji ve švédštině, aniž bych ji uměl, mamince a tatínkovi, láskám, mým nejlepším nakladatelům, kamarádce Petře a taky Kristýnce, Magdaleně a všichni při tom předávání říkají, jak je dojemné, že se tak snažím, i když mi teda vůbec nerozumí. Pak o tom vyprávím doma a slibuji neteři, že ji příště vezmu s sebou a stále dokola někomu ukazuju, jak taková Nobelova cena vypadá… Ani jednou jsem hovor nepřijal a dobře jsem udělal.
Po několika týdnech se totiž republikou rozlétla zpráva, že českým uživatelům volala čísla ze zahraničí (Švédska nevyjímaje), a po přijetí hovoru je pak ti blonďáci ze severu přepojovali, přepojovali a přepojovali tak dlouho, až jim během toho v tichosti vyluxovali účty. A to já, který, jak jsem už psal, švédsky neumím, bych se samozřejmě přepojovat nechal. Stále bych poslouchal, jestli se mezi tou hatmatilkou neobjeví shluk slov, který by připomínal jméno vynálezce dynamitu, až by mi vybouchly úspory.
Jenže! Z nakladatelství Zeď mě vyzvali, abych napsal knihu další. A já jsem před třemi týdny rukopis odevzdal a dnes mi volali, že knihu Herec o slavném umělci, nečekané sms a ďábelském plánu, vydají. V září. Co budu dělat, když se zase ozve +46-8……? To už by taková náhoda být nemusela.
Přeji všem hezké jaro, nekonečný nadhled a jak říkávala moje babička - dušu v péří.
Květa Fialová a Josef Kubánik ve hře "Herold a Maude" ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. (2010)
