21. listopadu 2017 6:33 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

MLADÍ A NEKLIDNÍ: Můj 17. listopad!

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Petra Nesvačilová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Petra Nesvačilová | foto:  Dan Materna, MAFRA

Mám moc ráda 17. listopad. Už jako malá jsem ho slavila, tak že jsem se zavřela do svého pokojíčku, nikdo na mne nesměl mluvit a psala jsem svobodomyslné texty, dojímala se u projevů Václava Havla. Zapalovala jsem svíčky. A byla jsem hrdá. Hrdá na strejdu Václava Havla.

Vnímala jsem ho totiž jako strejdu, příbuzného. Pamatuji si, že když mi bylo šest let, což byl rok 1991, tak byl Václav Havel v nějaké televizní diskuzi a moji rodiče řekli: „Hele, dej to víc na hlas, mluví Vašek!“, z čehož jsem jako dítě vydedukovala, že to je jistě náš strejda, známý, na kterého můžeme být patřičně hrdi, jelikož je v televizi. 

Až o dva roky později mi došlo, že to je není můj strejda, a že můj tatínek familiárně nazývá kohokoliv, koho má rád. Do té doby jsem však žila v nádherné iluzi, že můj strýc je hrdina, co osvobodil naší republiku a ještě psal divadelní hry. 

Petra Nesvačilová
Petra Nesvačilová

Takže jsem si říkala, že talent mám jistě po něm. A v rámci rodiny musím tento klenot rozdávat dál. Nejenže jsem psala sama divadelní hry, ale dokonce knihu. Vše jsem pečlivě psala různými pastelkami, aby to mělo i výtvarný podtext. Řekla jsem si, že udělám rodinné povídky. Začala jsem se vyptávat svých rodičů, jak bojovali v roce 1989 a zda mne vzali v kočárku s sebou, a zda jsem místo dudlíku měla v ruce klíčky. Oba rodiče se na mne podívali. Měla jsem představu, že i my a především já jsme byli součástí toho velikého převratu, který změnil celou republiku. Že i já a moje rodina má na tom podíl. 

Maminka se na mne podívala a říká: „Víš, vy jste byli hodně malý, a tak jsem byla doma a vařila vám kaši. Ale vše jsme poslouchala z rádia.“ Snažila se mi dodat naději. V jejích očí byla trochu lítost, nechtěla mě zklamat, ale bohužel...

Podívala se na tatínka, aby mi to vysvětlil lépe a zachránil situaci. Táta se nadechl, dodal si sebevědomí a řekl: Petruško, víš, já...já... jak to říct...No, já jsem měl zápas...“, 

„Tati ty jsi hrál fočus, když se psali dějiny?“

„Ale to nikdo tady v Budějovicích netušil, že bude převrat...Ale nikdo jsme nikdy nebyl ve straně,“ dodal rychle. 

„A když byl rok 1968 a přijeli Rusáci, tak mne bylo 10 let, a můj táta mne v noci vzal ven ať vidím co se děje, a že je to v pr.... lehli jsme si do křoví a malými kamínky jsme se trefovali do tanků, které přijížděli do města. Moc nám to nevyšlo, ten odboj, zůstali tady dlouho, ale snažili jsme s, dodal ještě, když viděl mé zoufalství. 

Petra Nesvačilová

Petra Nesvačilová se narodila v Táboře, ale vyrostla v Českých Budějovicích. Chodila na dramatické kroužky, zpěv a tanec. Když studovala na gymnáziu, šla za školu a jela tajně na konkurz do Divadla Na zábradlí. Konkurz vyhrála a získala roli v představení Gazdina roba. Později vyhrála konkurz na hlavní roli ve filmu Pusinky a vzali jí na FAMU na katedru dokumentární tvorby, kde vystudovala režii. Nyní hraje hlavně v divadle Ungelt, VOSTO5 a Bratrů Cabanů v představení Bond a Medea. Je módní tváří návrhářky Josefíny Bakošové. Také režíruje. Za svůj první celovečerní film Zákon Helena byla nominována na cenu Českého lva.

V tu chvíli jsem byla šťastná, jo! Bojovali jsme! Máma si oddychla. Táta si otřel pot na čele. Spokojeně se na sebe podívali. A já s úsměvem a se s svým malým mikrofónkem šla zpět do svého pokojíčku. Zapisovat rodinné bojovné historky z okupace. 

Když mi bylo 18 let a já utíkala z domova do Prahy, jelikož mne tam vzali přes konkurz do divadla Na zábradlí, kde měl kdysi i své místo můj strejda Havel., tak jsem dostala pozvánku na jeho narozeniny, které probíhali ve velkém. Odehrávalo se to v Anenském klášteře a raut byl venku na tom náměstí.  Vzala jsem i svojí nejlepší přítelkyni Kristinu. Obě dvě jsme v té době neměli ani korunu. Trpěli jsme hlady, přespávali u různých kamarádů a chodili na brigády, kde jsme čepovali pivo a ze zbytků, co jsme neprodali jsme si dělali párkové opulentní večeře. Přišli jsme tam! Ha! Václav! 

Stáli jsme ve frontě lidí, abychom mu popřáli. Kolem nás se motali máničky a také Hana Zagorová, Karel Gott a Magor Jirous. Pilo se pivo. Kristína se na mě podívala a s takovou vážností mi říká: „Vidíš Péťo, a tihle nám dali svobodu.“

V tom proběhl Jirous do půlky těla svlečený a políval se pivem. Já jsem odvětila: „Jo a já jsem hrdá.“ Slavili jsme a tančili na Plastiky. Strejda Vašek byl šťastný. Když jsme procházeli už potřetí rautem, který byl opravdu přeplněn, podívala jsem se na vyhladovělou Kristínu, zabalila tajně pár uzených lososů do ubrousku a dala je Kristině do kabelky. 

Kristina se na mě podívala: „Ale to nemůžeme...brát z rautu jídlo.“ Podívala jsem se na Kristínu a za písně DG 307 jsem ji řekla: „Kristino, nemáme co jíst, je už skoro ráno a nikdo to jíst už nebude, tohle je naše jídlo tak na týden a Havel by byl rád a pochopil by to.“ 

Kristina se na mě usmála a odvětila: „Jo. Ty jo, přijdu si jak v 89. Ať žije Havel!“ a nenápadně si zapnula kabelku. Šly jsme domů. Ještě v dálce jsme slyšely Martu Kubišovou. A já vím, že láska a pravda vítězí nad čímkoliv! Protože je v našich srdcích!

Petra Nesvačilová
  • 1Diskuse




Najdete na Lidovky.cz