POHNUTÉ OSUDY: Do muziky šel vždy naplno. Černý osud Petra Muka se naplnil příliš brzy

Vždyť je to jen sen, v přítomnosti náhrobních stěn. Mukův verš z oceánovské písně Osud jako by předznamenal celý jeho život. Začátky s kultovní skupinou Oceán mu získaly fanoušky a velký respekt kritiků. Fanoušky nakonec vždycky získal. Ať se pustil kamkoliv. Kritiky už hůř. A v zemi, kde není zvykem mluvit o Bohu, působil svými řečmi často jako mimozemšťan.

Petr Muk byl upřímný a otevřený, co dělal, myslel poctivě. Zažil na zdejší poměry dost velkou slávu, ale příliš mu do hlavy nestoupla. Omdlívající dívky v nabitých sálech mu dělaly spíš starosti. Když byl na vrcholu popularity, váhal, zda má vstoupit na sólovou dráhu. Chtěl nabrat dech.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Smrt Petra Muka měla při vší tragičnosti jistou logiku. Do muziky šel vždy naplno, nepřestával hledat a pochybovat. Když popularita jeho kapel Oceán a Shalom na přelomu 80. a 90. let kulminovala, procházel vlnami depresí a melancholie.

„A přitom jsme měli natřískané sály. Já sám byl totálně rozložený, manželství se mi rozpadlo. A řeklo by se, že všechno fungovalo, jak mělo,“ vyprávěl po osmileté pauze, po čase, v němž promýšlel, jakou změnu by on sám potřeboval. Byl si jistý, že to, co se snažili sdělovat, mělo dopad, že se publikum s nimi identifikovalo a že mu vyhovovala snaha jeho i kolegů najít duchovnější rozměr hudby, kterou posluchačům předkládali.

„I když to jistě šlo dost po povrchu, jak to v pop-music bývá, přece si myslím, že jsme těm lidem v sálech nabídli nějakou cestu, kterou si pak pochopitelně už šlapali dál sami. Nikdo jim ji nenabízel, oficiální kultura určitě ne. Na tom se bohužel nic nezměnilo ani nyní. Odnikud k mladým nemíří žádné ideály, i škola je vychovává jen k dravosti a totálnímu konzumu. Vadilo mi to tehdy, vadí mi to ještě víc teď,“ říkal trpce deset let po listopadu 1989. Sám se o změnu snažil – bojoval s těžkou psychickou nemocí, jejíž příznaky jeho touha po dokonalosti jen prohlubovala. Přitom svoje povolání miloval. Prý si jej vysnil už ve dvanácti letech.

„Dělám, co mě baví, mohu se tím dokonce živit a to je obrovské štěstí,“ uznával. „Je jistě na světě plno lepších muzikantů, než jsem já, a nemají šanci se tou svou hudbou živit. Uvědomil jsem si, že když člověku je dar muziky shůry dán, měl by se mu věnovat na sto procent.“ Což důsledně dodržoval. Když počátkem 90. let vystoupil z vod skupinových produkcí, dal se k muzikálu a každý úkol bral naprosto zodpovědně.

Pro labilního člověka je ale prostředí showbyznysu zhoubné. Prostor vypjatých ambicí a soutěživosti, proudu emocí, napětí. To vše podtrženo nepravidelným životním stylem i příležitostí k pofidérním lákadlům a návykovým berličkám.

Muk se poctivě chtěl z těchto sítí vyplést – znovu se oženil, absolvoval léčení, zvažoval, jak se životem dál. Ještě před pár lety o své cestě prohlašoval: „I když jsem už během toho svého hledání poznal spousty různých ideálů, stejně o věcech neustále pochybuji a pochybovat zřejmě, tak jako mnozí jiní, budu. Život, který je přede mnou, vidím v hledání odpovědí na otázky, na které už léta myslím a které patrně budu mít až do smrti. Realisticky řečeno: do té doby, než zavřu oči a bude tam tunel – a za ním buď světlo, anebo totální tma.“

24. května 2010 byl Petr Muk nalezen mrtev ve svém bytě. Příčina úmrtí: udušení. V krvi 

našli doktoři alkohol a léky na jeho duševní chorobu.

Kamarádům dával občas jednoduché „babské“ rady: „Když ráno vstaneš, důkladně si ruce a paže omývej studenou vodou. Všechno zlé z noci z tebe odejde.“ Bohužel ne vždycky.