7. července 2019 5:03 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Rabín vdával na Žofíně dceru. Čtyři stovky hostů udělaly z chasidské svatby událost, která v Praze nemá obdoby

Nejde o nějaké předepsané taneční kroky, spíše je to někdy podobné křepčení na... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nejde o nějaké předepsané taneční kroky, spíše je to někdy podobné křepčení na... | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

PRAHA Do Prahy se v polovině června sjelo čtyři sta hostů z celého světa. Rabín Manis Barash tady totiž vdával dceru. „Přijďte, po obřadu bude hlavně hodně veselí,“ lákal rabín. Ano, to na svatbách bývá. Ale teprve na židovské svatbě pochopíte pravý význam toho slova.

Dvě rozzářené oči sice nikdo nezahlédl, jistojistě tady ale byl. Stejně jako v dávných dobách, kdy procházel pražskou židovskou čtvrtí a hlídal její obyvatelstvo. Golem, stvořený proslulým Rabi Löwem, ten den v polovině června bděl nad pražským Žofínem. A možná i rozehnal déšť.

Ještě ve čtyři odpoledne padaly z nebe trakaře. O hodinu a půl později se už ale na trávníku zalitém sluncem na Slovanském ostrově proháněli malí, zhruba pětiletí, kluci v oblecích. Kromě slavnostního oděvu nešlo přehlédnout ještě jednu věc. Malé jarmulky posazené na jejich hlavách.

Mendel Vorst, který si už za malou chvíli vezme Chayu za ženu.
Rabín Manis Barash vdává svoji nejstarší dceru Chayu.

Praha ten den hostila mimořádnou událost. Rabín Manis Barash vdával svoji nejstarší dceru Chayu. Se všemi zvyky, které k tomu patří. Do české metropole se sjeli hosté z celého světa. Namátkou rabín z Floridy nebo ze Slovenska, příbuzní a přátelé z New Yorku, odkud pochází otec nevěsty, ale i z Jižní Afriky, kde dlouhá léta působil nevěstin dědeček z matčiny strany. A samozřejmě také z Nizozemska, kde žije ženich Mendel Vorst.

Čtyři stovky hostů dělají z chasidské svatby událost, která po dlouhou dobu neměla v hlavním městě obdoby. „Praha je naším domovem. Logisticky by bylo pravděpodobně snazší uspořádat svatbu v Americe, odkud pocházím, ještě víc v Holandsku, odkud je ženich. Ale rozhodli jsme se, že by měla být právě tady, v Praze,“ říká rabín Barash.

Okolo půl šesté večer už je na Žofíně většina hostů. Muži našli útočiště dole, ženy míří ke dveřím, které hlásají Women’s room, tedy Místnost pro ženy. Ne, že by to bylo striktní pravidlo, klidně tady mohou pobývat fotografové mužského pohlaví.

V ústředí parketového sálu sedí nevěsta. Na sobě má bělostné tylové šaty s krajkovým živůtkem a širokou sukní, která je ozdobena aplikacemi, taktéž z tylu. V ruce drží modlitební knížku. Po jejím boku ji stráží její matka, Diny Barash spolu s dalšími příbuznými. „Mazal tov!“ zvolá každý, kdo si s nimi přichází podat ruku.

Chasidismus je židovské ortodoxní hnutí, které vzniklo v 18. století. Největší větev chasidského judaismu se pak nazývá Chabad a souvisí i s hlavním městem. „Jedni z největších židovských myslitelů byli nějak spojeni s Prahou. Nejznámější je Maharal, tedy Rabi Löw. Hnutí Chabad bylo založeno před více než dvěma sty lety, a to rabínem Šneurem Zalmanem z Ljady, což byl pravnuk Maharala. Chabad tedy vznikl na základě učení a myšlenek Rabiho Löwa, jeho filozofie. Mezi hnutím Chabad a Prahou je velmi silné propojení,“ vysvětluje rabín Barash. Právě proto by ani nebylo divu, kdyby Slovanský ostrov onu červnovou středu skutečně obcházel Golem.

Do Prahy jsem se zamiloval

Na nervozitu není čas, nevěsta si ve své místnosti poctivě přeříkává modlitby. Do chupy, tedy do obřadu, už mnoho času nezbývá. Za chvíli přijde z místnosti pro muže procesí v čele se ženichem, jeho otcem a budoucím tchánem. Podle tradice je to poprvé po týdnu, kdy se nastávající navzájem vidí. Mendel Vorst, který si už za malou chvíli vezme Chayu za ženu, si teď před ní stoupne a obličej jí zakryje bílým nepropustným závojem. Taková je tradice. Podle Bible měla totiž Rebeka, když ji Izák potkal, obličej zakrytý závojem. V současné době symbolizuje závoj soukromí, ale také vnitřní krásu. Vážení muži pak zakryté nevěstě požehnají.

Manis Barash se do Prahy přestěhoval se svou rodinou v roce 1996, kdy bylo jeho dceři Chaye sotva pár měsíců. Přijel, aby tady založil pobočku Chabadu. Českou metropoli přitom poprvé navštívil o čtyři roky dřív. Samozřejmě na misi pro Chabad. „Okamžitě jsem se do ní zamiloval,“ líčí rabín, který tady se svou ženou Diny vychoval osm dětí. „Důvodem byli i Češi, kteří jsou velmi dobří a tolerantní lidé. Jejich blízký vztah k judaismu a k Izraeli je jedinečný,“ dodává rabín. Svoji nejstarší dceru nyní vdává za potomka rodičů, kteří řídí pobočku Chabadu v Rotterdamu.

Je čas. Všichni hosté začnou chodit ven, kde je připravený svatební baldachýn. Hebrejsky se nazývá chupa, odtud ostatně pochází název pro celý obřad. Stojí na čtyřech nohách, což symbolizuje budoucí domov manželů. Uzavření svazku pod širým nebem je tisíciletý zvyk. „Je to také známka toho, že domov, který chce mladý pár vybudovat, bude otevřený ostatním. Přátelům i potřebným,“ vysvětluje otec nevěsty.

Chayu do chupy doprovází její matka a budoucí tchyně, na nohy si sice vidí, i tak má ale pod závojem výhled značně omezený. Pod baldachýnem pak musí ona, ale i vybraní muži sedmkrát obkroužit ženicha. To vše na znamení, že si kolem svého budoucího domova buduje nevěsta jakousi pevnost.

Sedmička je vůbec důležité číslo – kromě sedmi koleček kolem ženicha dostávají snoubenci také sedm požehnání. Vysvětlení je tentokrát jednoduché – odkazuje k sedmi dnům, během kterých bůh stvořil svět. Nevěsta se ženichem se teď postaví čelem na východ. „Směrem k Jeruzalému, kam směřují všechny naše modlitby,“ vysvětluje uvádějící celého obřadu. Na řadě je předčítání dopisu, který byl poslán ženichovi jeho dědečkem z New Yorku. V hebrejštině, angličtině a slovenštině. „Nechť si stavíte věčný židovský domov,“ stojí v něm mimo jiné.

„Manželství se v hebrejštině řekne kidušin, což znamená posvátnost, a to je to, co se tady teď odehrává,“ pokračuje v obřadu „moderátor“. „Posvátnost mezi chatanem a kalou, tedy ženichem a nevěstou, kteří se zavazují, že se sobě odevzdají, vybudují domov a budou velebit boha svým chováním i otevřeným domovem. A to vše začíná právě teď,“ pokračuje.

Pod baldachýn jsou nyní zavoláni svědkové. V bílém stanu už není nevěstu ani ženicha skoro vidět, protože je obklopený nejen fotografy, ale také zvědavci, kteří chtějí vidět obřad z co možná nejbližšího místa. Muži sedící v první řadě zvědavé svatebčany odhání, protože sami nevidí. Mimochodem i tady platí rozdělení ze začátku – ženy sedí na židlích na levé straně, muži na pravé. Že jde o opravdu slavnostní událost, dokazují i některé jarmulky, které jsou ve zlaté barvě. Na hlavách mužů nicméně převažují černé klobouky. Ženy oblékly na večerní obřad povětšinou dlouhé róby, často ozdobené něčím třpytivým.

Mezi hosty se pak objevují i osobnosti české politické scény. Méně překvapí, že dorazil někdejší kandidát na prezidenta Jan Fischer se synem. Více možná to, že je tu i bývalá ministryně práce za sociální demokracii Michaela Marksová Tominová.

Chabad má v Praze stovky následovníků, pražská židovská obec pak dva tisíce členů. Dohromady žije v Praze odhadem mezi sedmi až osmi tisíci Židů. Statistika podle rabína Barashe však uvádí pouhých pět svateb v hlavním městě za rok. „To je velmi málo,“ stýská si rabín.

Ke stvrzení tohoto právě se odehrávajícího sňatku dojde předáním prstenu – jednoduchého zlatého kroužku. Svědkové ještě musí potvrdit, že za prsten bylo zaplaceno. „Tohle je velmi speciální okamžik. Pojďme se podívat, jestli nevěsta prsten přijme,“ říká do mikrofonu moderátor a na chvíli nastane hrobové ticho. Pak konečně zazní: „Ano, přijala ho! Mazal tov!“ Svatebčané tleskají. Na řadu přichází čtení manželské smlouvy – ketuby. „Může to znít velmi technicky, ale je to vlastně krásný milostný dopis. Napsaný v aramejštině. Ženich se v něm zavazuje, že bude o svoji manželku pečovat a ochrání ji,“ vysvětluje rabín Barash. Dokument by měl být starý okolo 2300 let, chrání nevěstu a doslova říká, že ženich jí dá i to poslední z toho, co mu zůstane, aby ji zaopatřil.

Sedm soukromých minut

Zatímco nevěstin obličej zůstává až do poslední chvíle zahalený, na tom ženichově se odráží vážnost. Ani jednou se neusměje, jeho výraz působí až křečovitě. Sklenici na přípitek ještě podává nevěstě její matka, která celou dobu stojí vedle ní. Pohárek zmizí pod závojem. V závěru obřadu si však Chaya může závoj sundat a novomanželé zmizí i s rodinou uvnitř.

Na Slovanském ostrově mezitím probíhá život jako vždycky. Po trávníku pobíhají dva teriéři, ke kterým občas přibude další pes, jehož páníček se zrovna vydal na venčení. Na lavičkách sedí lidé a debatují. Všem je ale jasné, že na Žofíně se děje něco speciálního, a tak natahují krky. Jeden by řekl, že obřad pod širým nebem budou provázet větší bezpečnostní pravidla, před vchodem však hlídají jen dva policisté opření o svůj vůz. Ale pravda, Praha je jedno z nejbezpečnějších měst na světě. Možná další důvod, proč si ji vybrat pro židovskou svatbu.

Zatímco venku si už hosté objednávají pivo i víno a barmani musí vyrábět jedno mojito za druhým, alkoholické se střídá s nealkoholickým, které rodiče objednávají pro své děti, na právě sezdaný pár čeká další tradice. Rodina je odvede dolů, do místnosti, která běžně slouží zcela jiným účelům. Novomanželé mají nachystaný prostor v technickém zázemí, kde na ně čekají aspoň dvě židle. S těmi pár zůstane sám. Na celých dlouhých sedm minut. Zase jedna sedmička. Rodiče a přátelé mezitím stráží dveře. Když čas vyprší, bez váhání mezi novomanžele zase vtrhnou. Soukromé chvíle skončily.

Nahoře už je totiž čeká společné focení. O další patro výš pak také večeře. Přestože o svatbě Židé mluví jako o spojení dvou lidí v jedno, i po obřadu jsou svatebčané oddělení. Obrovský sál rozděluje na dvě poloviny paravan – na jeho levé straně jsou stoly pro ženy, na pravé pro muže. Odděleně sedí i novomanželé. Jako předkrm se podávají uzené plátky lososa na červené řepě a polníčku. Stůl však přetéká i dalším jídlem. Jsou tu další uzené ryby, vařená zelenina, hummus, pečivo i sushi.

A jestliže byla na začátku řeč o veselí, to pravé nastává až teď. „Chupa je vážný a spirituální moment, ale pak přichází oslavy. Svatba je nejradostnější událost, jaká může být – když spolu dva lidé vytvoří domov, není to radost jen jejich, ale všech Židů. Přibyla další rodina, která je spojená s židovskou komunitou,“ vysvětluje rabín Barash.

Někdo položí ruce do kláves na pódiu a z druhé strany paravanu se začíná ozývat trochu jiný zvuk, než je cinkání příborů. Zatímco ženy ještě pořád způsobně krájí svého lososa, vedle už se rozjel jinačí večírek. Muži se drží okolo ramen a tancují, pobíhají po své části sálu tu v jednom velkém kole, tu v malých skupinkách. Nad hlavou mávají bělostnými látkovými ubrousky. Jeden muž běhá se svým synem na ramenou, jarmulku v zubech.

Ženy pomalu začínají něco tušit, a tak se jedna po druhé zvedají a pokradmu sledují mezírkou v paravanu, co se na druhé straně děje. Další stojí v předsálí a nahlíží do prostoru otevřenými dveřmi. „Já chci sem!“ nechá se slyšet jedna z nich.

„Věděli jste, že Židé stáli u zrodu techna?“ glosuje jeden ze svatebčanů nikoliv výběr hudby, ale taneční kreace. Takže pověstný židovský humor bychom tu také měli. „Tanec na chasidských svatbách je plný energie a spontánnosti, kdy lidé projevují svou radost bez ohledu na věk a společenské postavení. Nejde o nějaké předepsané taneční kroky, spíše je to někdy podobné křepčení na rockových koncertech nebo technoparty. Oddělení mužů a žen je věcí skromnosti a úcty k opačnému pohlaví. Dává vám to možnost se svobodně projevit a manželka vám druhý den nemůže vyhubovat, jak hrozně tančíte,“ přitakává další ze svatebčanů, bývalý předseda Židovské obce v Praze Tomáš Jelínek.

To, co se v sále odehrává, však mnohem víc připomíná koncerty původně jamajského ska. Skáčou všichni. Do rytmu poskakují ti, kteří Židy ani nejsou a na hlavě mají pouze vypůjčenou jarmulku, i muži v černých kloboucích s dlouhými pejzy.A při tom všem člověku zní v hlavě jen jediné slovo. Veselí.

Nový život

Ne, že by se ženy nechaly zahanbit. I ony se za několik minut vzpamatují, nevěsta míří do středu a kolem ní se utvoří tančící kruh. I tady, v ženské části místnosti, je znát, že jde o oslavu. Celé to trvá dobrou půl hodinu, ne-li víc. A když se nad tím později zamyslíte, může za tím být i taktika. Předkrm by totiž stačil na celý večer, přesto je čas na hlavní chod, kterým je hovězí steak s bramborem, chřestem a cherry rajčaty. Kdo se nevyřádil, ten má ještě pořád plné břicho. Je to ale právě naopak. „Chasidé vzešli převážně z chudých vrstev, které svou víru prožívaly srdcem,“ vysvětluje Tomáš Jelínek.

Po večeři vše propuká nanovo. Hlasitá hudba zvedne na obou stranách všechny ze židlí. Ubrousky tentokrát využívají i ženy, které ovívají udýchanou nevěstu. Čeká se, jestli paravan s přibývajícím časem zmizí, ten ale zůstává na místě jako přibitý. Na obyčejnějších, ne tak tradičních svatbách se prý svatebčané postupně propojí, ne však zde.

Oddech čeká svatebčany ještě jeden. Tentokrát na zákusek. Podává se zmrzlina, makronky a další dobroty, které připomínají české vánoční cukroví. Všechno je samozřejmě košer. Veselí vypukne do třetice. Tentokrát dokonce muži vyzdvihnou nad hlavy stůl, na kterém tančí ženich. Nevěstu obejme velká bílá kulatá plachta s vystřiženým otvorem uprostřed. Postupně se k ní přidávají další ženy, až se nakonec vnitřní kruh trochu protrhne.

Blíží se půlnoc. Tady na Žofíně sice už číšníci začínají pomalu uklízet a hosté odcházejí domů, židovská svatba však trvá ještě – jak jinak než – sedm dní a nocí. Teď už však spíš v užším rodinném kruhu, i když po téhle oslavě jeden nikdy neví. „Slaví novomanželé, přátelé a rodina. Každý den je společná večeře,“ popisuje rabín Barash.

Potom už nevěstu čeká nový život. Chaya sice vyrostla s pražskou organizací Chabadu,snovou společenskou rolí se to ale změní. Jako novopečená manželka ji nyní opustí. S manželem bude žít rok v New Yorku. Pak se uvidí. Možná odjedou někam, aby založili další pobočku nejvýznamnějšího židovského ortodoxního hnutí na celém světě.

Eliška Nová

Autor

Eliška Nováeliska.nova@lidovky.czČlánky