22. října 2019 6:16 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

ŠTÍPKOVÁ: To je láska psí, ta na člověka nejde

Marie Štípková se psem | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Marie Štípková se psem | foto: Klára Vaculíková

Je tu podzim. A s ním i spousta věcí, o kterých lze psát. Dny jsou kratší. Ochladilo se. Padá listí. S ním dost často i nálada. A taky některý lidi padaj. Do depresí. Co vás ale z deprese zaručeně vytáhne je pes. A nemusí být zrovna lavinovej. Já jednoho takovýho tahouna mám. A nebojím se ho použít.

Už je to tak. Jsem psí člověk. Dřív pro mě označení „pejskař“ mělo téměř pejorativní zabarvení a nikdy bych si nepomyslela, že se do této kategorie sama zařadím. Ale když jsem se koncem května přistihla při jedné z repríz inscenace Homo Faber s pytlíkama na psí exkrementy v kapse, přišel moment prozření. V tu chvíli jsem totiž byla na scéně v živém dialogu s Martinem Fingerem a pytlíky se nacházely v kapse kostýmu. Navíc tu reprízu zrovna natáčela Česká televize. A jelikož jsem dcerou svého otce – právníka Tomáše, a vím, že přiznání je polehčující okolnost, neměla jsem jinou možnost. Jsem pejskař, já se přiznááááváááám…jak zpívá Hegerka (i když tady by tomu asi víc slušela Kubišová).

Marie Štípková

První herecké zkušenosti získala už při studiu na osmiletém gymnáziu, kdy dlouhodobě externě spolupracovala s Těšínským divadlem. Poté vystudovala činoherní herectví na DAMU (2006-2010), kde absolvovala rolí Arkadiny v Čechovově Rackovi. Mezi její pedagogy patřila mimo jiné Jaroslava Adamová. Už při studiu na DAMU se objevila na několika pražských scénách a hrála v absolventských inscenacích vyšších ročníků (J. Havelka a kol.: Velmi společenské tance;T. Stoppard: Na flámu).  Za studijní úspěchy získala Cenu Jiřího Adamíry a Cenu Valtra Tauba. Po absolutoriu byla dva roky na volné noze a spolupracovala jak s kamennými scénami (Švandovo divadlo, Divadlo Minor, Nová scéna Národního divadla), tak s nezávislými soubory (Divadlo Letí, Meetfactory, BocaLocaLab, Geisslers Hofcomoedianten). V letech 2013-2016 byla v angažmá v Městském divadle Kladno, kde ztvárnila mnoho rolí. Mezi nejvýraznější patřila titulní role Jentl ve stejnojmenné inscenaci podle novely I. B. Singera v režii Jakuba Nvoty a Géša Gottfriedová v Brémské svobodě (R. W. Fassbinder) v režii Martina Františáka, za kterou získala Cenu divadelní kritiky 2015 v kategorii ženský herecký výkon. Je součástí nezávislého souboru BodyVoiceBand (inscenace Vojna, Bubny v noci a Milovnice, vše v režii J. Šiktancové) a asistuje při výuce herectví na DAMU.

Od roku 2014 hraje na Shakespearovských slavnostech v inscenaci Mnoho povyku pro nic.

Členkou hereckého souboru Švandova divadla je od roku 2017.

Po psovi jsem dlouho toužila. V podstatě od doby, kdy nám (mě a sestře) naši pořídili dvě štěňátka. Ten příběh by mohl mít šťastný konec, kdyby to nebyla štěňátka dobrmana a kdyby mi tehdy nebylo devět a sestře jedenáct. Zkrátka v určitou chvíli nám pejsci začali doslova přerůstat přes hlavu a vzhledem k tomu, že to byli dva kluci, začal boj o to, kdo je vůdce smečky. Naštěstí ten boj sváděli jen mezi sebou. Sestru a mě totiž vůbec nebrali vážně. Vzniklá situace nicméně vyústila v nucený odsun jednoho z pejsků. Toho agresivnějšího. A hádejte, čí byl…

Rodinná rada nemilosrdně rozhodla a já se smířila s pozicí, která mi tiše byla určena. Tak začalo moje kočičí období. Ovšem v té době ještě nepojmenovaná, přetrvávající touha po psovi se i nadále objevovala. To jsem pak nebohé kočky navlékala do postrojků a učila je chodit na vodítku. Bez valného úspěchu.

Onu touhu jsem začala sama sobě postupně pojmenovávat až pár let nazpátek. Neprožívala jsem zrovna to nejradostnější období života. Sepisovala jsem zrovna svou autobiografii s pracovním názvem „Ze dne na dno“ a měla bláhovou představu, že pes zaplní určitou prázdnotu a vnese trochu toho řádu do mého neuspořádaného života. Přišlo mi fajn, že budu muset opustit byt několikrát denně za účelem venčení i ve dnech, kdy bych svou existenci před světem chtěla raději utajit. Že se vrátí pocit potřebnosti. Zkrátka smysl.

A dost často jsem o tom mluvila.

A jak už to tak bývá, když o něčem dlouho mluvíte, jednoho dne se v mém životě pes prostě objevil. Přesněji řečeno, přijel. Prostě nasedl do auta a odmítl vystoupit.

Zkoušela jsem zrovna v Činoheráku v Ústí nad Labem výše zmiňovanou inscenaci Homo Faber s režisérem Davidem Šiktancem. Byl konec dubna a my byli v generálkovém týdnu, takže jsem v Ústí prakticky bydlela a nevracela se každý den zpátky do Prahy. Kopce kolem Ústí se zelenaly a volaly člověka do dálek. Výlety do přírody. Záchranný kruh před utopením se v alkoholu, jehož svodům je v Ústí snadné podlehnout.

Mám Ústí moc ráda, ale někdy je nebezpečně intenzivní.

Čtyři dny před premiérou se v divadle zničehonic objevilo štěně. Na jevišti právě skončila projížděčka a my šli na bar, kde měly být připomínky. A tam už spolu s místní divadelní smečkou běhal nový přírůstek. Walter Faber. Tak jsme ho společně pojmenovali. Podle hlavní postavy hry, kterou jsme právě zkoušeli. Měl v sobě štěněcí roztomilost s přesně odměřenou dávkou drzosti, která zřejmě nepřímo souvisela s místem původu. Walter je totiž z Předlic, ústecké čtvrti vyhlášené svými nemilosrdnými životními podmínkami. Tam je občas nutné o život doslova bojovat, což byl, jak jsme posléze zjistili, i jeho případ. Jaké bylo Waltrovo předchozí rodinné zázemí si můžeme pouze domýšlet na základě faktů. Tří až čtyřměsíční štěně (odhad veterináře podle zubů), které mělo kolem krku jen nějaký ukousaný provázek, naskočilo pootevřenými dveřmi do stojícího automobilu a přes veškerou razanci při vyhánění odmítalo vystoupit. Signál zněl jasně. ODVEZTE MĚ ODTUD!

A protože ten člověk, kterému auto patřilo, byl šéfem činoheráckýho baru a tušil, že v divadle je spousta čekatelů stojících ve frontě na psí lásku, signál byl vyslyšen.

Walter se ocitl v Činoheráku a okamžitě se stal členem smečky.

Marie Štípková
Marie Štípková

Měli jsme v plánu ho vyfotit a foto umístit na stránky divadla, aby se zjistilo, zda se po něm někdo neshání. A protože byl Walter jako všechna štěňata hyperaktivní, bylo nutné ho trochu zpacifikovat, aby na fotce nebyl jen rozmazanej flek. S radostí jsem se toho ujala, vzala tu roztomilost do náruče, a tak jsem upadla do tenat psí lásky. Pejsek se totiž nikterak nesnažil vymanit. Bezelstně jsem si ho nechala na klíně a když mi tam v průběhu připomínek spokojeně usnul, kolem stolu se začala vznášet ta osudná věta.

„Ten pes už nikoho nehledá. Už našel.“

Vlastně si nepamatuju, kdo to tenkrát vyslovil jako první, ale vím, že poté se iniciativy dosti razantně chopila Marta. Psí máma. Jen pro upřesnění: ne, nezkoušela jsem s Kubišovou…i když jí tak pro tu lásku ke psům občas říkáme.

Měla jsem totiž tendenci trochu se vzpouzet. Ale byla jsem Martou přesvědčena, že psa chci, že o tom přece dlouho přemýšlím a neustále mluvím. To ano. Když přidala konstatování, že krom zkoušení stejně nemám v Ústí co dělat, a že si aspoň můžu vyzkoušet, jak si s pejskem budem rozumět a případně ho po premiéře nechat v divadle, že si ho někdo se zahradou kdyžtak určitě vezme, bylo rozhodnuto. Takovej psí trenažér.

První společný výletě, kdy šel Walter poměrně spořádaně na volno a celou dobu se držel skupiny. Před Penny marketem si ho nebezpečně dlouho prohlíží naše romská spoluobčanka. Všichni trneme. Pak mrkne na nás a zahlásí: „To je dobře, že ho mate. On byl tyrany.“ Následuje až překvapivě bezproblémová noc. Další den ovšem štěně, do té doby lačné a vyhladovělé, přestane jíst. Až odpoledne si všimnu, že zvrací. Vypadá to totiž dost srandovně. Spíš jako kejchnutí, po kterým pejsek s úlekem uskakuje.

V noci v pokoji na ubytovně už to tak srandovní nebylo.

Blil celou noc. Poblil si pelíšek. Mně peřinu. Polštář. Mě...zkrátka celej pokoj. Několikrát. Téměř jsem nespala. A cloumaly mnou různorodé pocity a emoce.

Takhle jsem si to teda nepředstavovala! Ten trenažér je pokaženej.

Převládla ovšem lítost. A pocit zodpovědnosti. V noci jsem se do psa pokoušela dostat živočišný uhlí. Vím, blbej nápad, ale nic jinýho tam k dispozici nebylo a já nevěděla, co si počít. Ráno pejsek nebyl schopnej udržet ani vodu a už se nepostavil na nohy. Ležel a smutně na mě koukal. Volám Martě, nakládáme Waltra do auta a jedem na veterinu. Naštěstí máme ten den zrovna volno. Generálka je až večer.

Marie Štípková

Slova veterináře nezní příliš nadějně. Pes zřejmě není očkovaný, takže parvoviróza. Jediné, co můžem udělat je dát mu antibiotika a výživu kapačkou. A čekat, jak se s tím organismus popere. Je to padesát na padesát. Po několika hodinách se s Martou střídáme u psa na tzv. zvířecí jipce. Když dostává výživu, je totiž nutné, aby ho někdo držel v náruči, jinak by si mohl kanylu vykousat. Trvá to celkem ŠEST hodin! Zase vlna emocí.

Držím v podstatě neznámý zvíře, který je na mě odkázaný. Ve vedlejších boxech kašlající jorkšír v kyslíkovým zvonu (proboha, co to je?!) a kocour, kterej má zažívací potíže (takže smrad, že by jeden pad). Spolupacienti. Divné společenství zvířecích lidí a jejich rádoby nápomocné komentáře celý situaci vůbec nepomáhaj.

„Ten je krásnej! A jak je u vás klidnej, to je vidět, že je mu u vás dobře. Je váš, že jo?“

NE! Není. Protože takhle to s MÝM psem být nemělo.

Ale naprostá bezbrannost toho štěněte je odzbrojující. Nakonec tedy vítězí to dobré ve mně a říkám si, že když to zvládne, že už si zůstaneme.

A tak jsme si taky zůstali. Walter se prostě rozhodl, že chce žít se mnou.

Občas si nejsem jistá, zda toto svoje rozhodnutí náležitě zvážil. Myslím totiž, že to se mnou vůbec nemá jednoduchý. Hlavně začátky byly divoké. Obrovský náraz na nutnost přizpůsobování se. Náraz na sebe samotnou a mé přemrštěné nároky.

Pes nebude nikdy dělat to, co chceš, když ho to nenaučíš. Není jasnovidec. A někdy i přesto, že ho spoustě věcem naučíš, nebude dělat to, co chceš.

Byla a jsem na něj dost často náročná a přísná. Někdy i zlá. Což si pak vždycky vyčítám. Kolikrát jsem ležela v jeho pelíšku, plakala a omlouvala se mu. A on jen přišel, položil mi hlavu na rameno, tak jak to dělá, když si ráno vleze ke mně do postele, aby se dopekl, a upřel na mě ten svůj vědoucí pohled. Pohled, který jako by říkal: „Mamo, ja ti rozumim. Ja byl taky tyrany.“ Nutno podotknout, že vždycky, když Waltra dabuju (ano, to opravdu dělám), používám tzv. předlický dialekt.

Vlastně se někdy divím, že mě má tak rád.

Trpělivost a pokora. A bezpodmínečná láska. To jsou lekce, které jsem od Waltra dostala. Někdy bych chtěla umět milovat jako on.

Ale to je láska psí, ta na člověka...

Nebo snad?

Premium

Test kebabů: Hovězí maso, které nedávno ještě kdákalo, i nadměrné množství soli

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Orientální kebab by mohl být zdravější alternativou smažených hamburgerů a hranolků. Jenže to by musel být připravován...

Premium

Tajemství zdraví je ukryto v mezilidských vztazích, tvrdí psycholog Ptáček

„Když se něco naučíte rychle, váš mozek bude mít tendenci pamatovat si to... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Jakým způsobem žijeme a přistupujeme ke svému okolí, máme vlastně z velké části předurčené. Ovlivnit nás může nejen...

Premium

Nikdo dodnes neví, kolik těch holek zůstalo zakopaných. Starosta Dubí vzpomíná

Prostitutka láká zákazníky za výlohou vykřičeného domu v Dubí u Teplic (2005) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

„Devadesátky“ a přelom tisíciletí byly v Dubí na Teplicku divoká léta. Řádili tu pasáci prostitutek a mafiáni. Město se...

INSPIRACE NA VÁNOCE: Vánoční cukroví letos o  něco zdravěji
INSPIRACE NA VÁNOCE: Vánoční cukroví letos o něco zdravěji

Brzy tu máme první adventní neděli, a tak je načase začít sbírat recepty na vánoční cukroví. Z čeho tahle tradice vznikla a jak si letos sváteční dobrůtky připravit o něco zdravěji?