1. března 2019 5:00, aktualizováno  Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Těšit se z úspěchu druhého? V tomhle státě se to úplně nenosí, říká herec Pyško ze seriálu Rapl

Herec a dabér Alexej Pyško. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Herec a dabér Alexej Pyško. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Praha Se svými téměř dvěma metry výšky, hlubokým hlasem a rázným vystupováním vypadá jako stvořený pro postavy šéfů. Takovou je i policejní náčelník Rohan v úspěšném seriálu Rapl, jehož druhá řada právě běží v České televizi. Alexej Pyško se pýchou na seriál scenáristy a režiséra Jana Pachla nijak netají a hned dává k dobru historku, jak si s ním chtěli v souvislosti s Rohanem připíjet barmani.

Pyškova kariéra je však daleko košatější a často s sebou nese nevděčnou roli „neviditelného“ muže v pozadí: dabéra, případně iniciátora a ředitele, zkrátka tahouna.

LN: Dá se říct, že podplukovník Rohan je vaše nejznámější role?
Takováhle nálož šestadvaceti dílů se silnými příběhy jednotlivých policajtů, o těch vraždách a dalších případech nemluvě – to je pro mě dost mimořádná věc a určitě největší rozsah, na jakém jsem se podílel. A to jsem toho natočil už docela hodně. Chtěl bych třeba ještě někdy vidět takovou průlomovou televizní věc, kterou jsme natočili ještě za bolševika v roce 1987 s Antonínem Moskalykem, Polom v bezvětří se to jmenuje. Hrál jsem tam mladého lesníka, který se zpěčuje protekci své matky a nechce vstoupit do KSČ, což bylo na tu dobu dost fascinující. Ale už se to asi nikdy vysílat nebude.

LN: Překvapuje vás, že vás lidé kvůli Rohanovi oslovují, nebo jste si už zvykl?
Překvapený už nebývám. Mám rád, když vám někdo řekne, že se vám podařilo něco dobrého. Je fajn mít zpětnou vazbu a vědět, že ta práce k něčemu byla. Těšit se z úspěchu druhého je bezvadná věc, ale myslím si, že se to v tomhle státě úplně nenosí.

LN: V 90. letech jste spoluzakládal Letní shakespearovské slavnosti na Pražském hradě, později jste byl šéfem činohry v Divadle F. X. Šaldy a uměleckým ředitelem pražského Divadla Palace, založil jste také vlastní Studio Bouře. Souvisely tyhle aktivity s tím, že se pro ně po listopadovém převratu otevřely možnosti, nebo jste své zakladatelské a vůdčí schopnosti objevil s věkem?

Tam nejde ani tak o vůdčí schopnosti jako o „bavení se životem“. Už v 80. letech jsme byli jako herci výjimečné povolání v tom kontextu, že jsme netrčeli ve škatulce příjmu 2000 Kčs měsíčně, ale mohli jsme k divadlu dělat filmy a televizi, měli jsme košatější kariéry. A v 90. letech se samozřejmě objevily možnosti, které jsme předtím neměli. Třeba právě na Pražském hradě se řada prostor otevřela veřejnosti poprvé po mnoha desetiletích. V roce 1990 jsme na Nejvyšším purkrabství, v tehdejším Domě dětí, na popud shakespearovského překladatele Aloise Bejblíka s Janem Kačerem a Tomášem Töpferem odehráli pod širým nebem Sen noci svatojánské. Puka tehdy hrál Miloš Kopecký. Vládla tam neuvěřitelná atmosféra, která nás naladila na myšlenku, že by se v tom mělo pokračovat: že si to místo zaslouží, aby se tam hrálo divadlo každoročně. A to se i povedlo.

LN: Z angažmá v Národním divadle jste odešel po téměř čtyřiceti letech. Co za tím rozhodnutím stálo?
Já to ještě rozdělím: osmadvacet let stálého angažmá a předtím osm let, kdy mi tam režiséři jako Evald Schorm nebo Miroslav Macháček dávali příležitosti aspoň jako hostovi. Mého tátu totiž vyhodili z KSČ a já měl kvůli tomu Prahu jako herec zakázanou. Angažmá jsem dostal až v roce 1988, kdy už se režim rozpadal. V Národním jsem potkával bardy našeho herectví, kteří mezi sebe hned tak někoho mladého nepustili. Ale když už si svou pozici mezi nimi obhájil, postarali se o něj a pomáhali mu. No a po několika desetiletích samozřejmě přijde jiná doba a nová generace lidí, kteří divadlo dělají zase jinak. Neříkám špatně, je to jejich pohled, oni tomu věří a já to akceptuju. Ale s dnešním ředitelem činohry Danielem Špinarem jsme zjistili, že asi nepojedeme po jedné koleji, a takzvaně na dohodu jsme se rozešli.

LN: S otcem vyhozeným ze strany od vás musela být pořádná drzost hlásit se kdysi na DAMU.
To je slabé slovo! Z politických důvodů jsem se nedostal už na střední umprum do Brna, i když jsem měl na přijímačkách výborné výsledky. Šel jsem tedy na gymnázium do Havířova, kde jsem prolézal s odřenýma ušima, protože mě škola nebavila. Díky jednomu kamarádovi jsem tam nakoukl do světa amatérského divadla. Spolu jsme si pak řekli, že půjdeme do Prahy na DAMU. Všichni si mysleli, že jsem se zbláznil! Přijímačky jsem z kádrových důvodů dělal nadvakrát, dostal jsem se až na odvolání. Někdo se tam za mě a za spolužáka se stejným politickým škraloupem přimluvil; nikdy jsem se nedozvěděl, kdo to byl.

LN: Vy jste do KSČ nikdy nevstoupil, ale v divadelním prostředí na vás v tomhle ohledu musely být vyvíjeny tlaky.
Já jsem k tomu měl zvláštní vztah. Můj táta byl přesvědčený komunista, v roce 1948 mu bylo šestnáct, chtěl budovat světlé zítřky. A aby je lidé jako on mohli budovat, odkládali své děti často ke svým maminkám, což byly babičky s prvorepublikovou tradicí. My jsme u nich nasávali výchovu diametrálně odlišnou od toho, jaká tehdy byla doba. Babičky, já měl jednu z Orlové a jednu ze Spiše, měly jasná pravidla hry, která se s absurditou komunismu neslučovala. Já jsem pak tím režimem prošel takovou střední cestou, o které se moc nemluví, ale existovat se dalo i takhle, aniž by se člověk zpronevěřil sám sobě. Někdy v roce 1987, kdy už se režim bortil, začali do strany tahat i lidi, jako jsem já. Nezapomenu, jak jsem šel na pohovor a ptal se, proč zrovna já. Několik mých kolegů na druhé straně stolu začalo argumentovat jeden přes druhého, až se navzájem uargumentovali, zjistili, že to celé zblbli, poděkovali mi a já jsem mohl odejít bez toho, abych cokoliv podepsal.

Celý rozhovor o seriálu Rapl, shakespearovských slavnostech i dabování hollywoodského herce Bruce Willise si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 1. března.


Vojtěch Rynda, Lidové noviny

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz