8. ledna 2018 6:01 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

V Iráku mě zachránilo, že jsem Čech, vzpomíná na válku se Saddámem armádní chemik

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Novodobí veteráni (ilustrační foto). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Novodobí veteráni (ilustrační foto). | foto: Jarmila Štuková

Hranice Vysoký, urostlý, prostě chlap jako hora. Nadpraporčík Pavel Konvalinka slouží v Hranicích na Moravě. A k jednomu z nejdůležitějších míst československé vojenské historie, hranickým kasárnám, cítí velký respekt.

Začínal jste jako chemik. U Hradní stráže. Co tahle práce obnáší?
Měl jsem na starosti radiačně-chemickou a biologickou ochranu Hradu po vojenské stránce. Měl jsem k dispozici družstvo radiačně-chemického průzkumu, které monitorovalo situaci na Pražském hradě.

Prezident je vrchní velitel armády. Jaké to je, nastoupit „na první štaci“ do epicentra moci českého státu?
Bylo mi osmnáct a moc jsem to neřešil. Sloužil jsem v kasárnách vzdálených asi 300 metrů od brány Gigantů a na samotný Hrad jsem se dostal velice zřídka.

Vaše první mise byla v Bosně v roce 1999. Jak to tam vypadalo?
Byl jsem mladý, natěšený. Chtěl jsem válčit. Pro mě byla mise splněný sen. Když jsme přiletěli na Balkán a přebírali úkol, pocity jsem měl smíšené. Už sice bylo po válce, ale všude byl vidět její prach. Rozstřílené, vypálené domy, které by bez válečných stop vypadaly skoro jako u nás doma.

Co na vás říkali místní obyvatelé?
Já jsem byl v Donji Ljubiji, kde převládali Srbové, menšinu tvořili Bosňáci, kteří se do oblasti začínali pomalu vracet. Vnímali nás jako Čechoslováky. Neměli jsme problém. Byl jsem velitel mechanizovaného družstva. Každá četa měla svůj operační prostor. Hodně jsme patrolovali. Starali jsme se o bezpečnost německé firmy, která tam začala stavět, hlídali jsme vstup. Vlastně jsme suplovali policii. Ukazovali jsme vojenskou sílu, aby nedocházelo ke třenicím a mohla se rozběhnout obnova infrastruktury a samospráva.

Bylo ještě patrné napětí mezi Srby a Bosňáky?
Občas se poprali. V našem prostoru se některé bosňácké rodiny pokoušely vrátit do svých domů, které musely během války opustit. Jenže už tam žili Srbové, kteří zase museli odejít z jiných oblastí. Navrátilci tábořili na okraji vesnice a hlasitě se dožadovali navrácení svých nemovitostí. Naším úkolem bylo, aby situace nepřerostla ve vážnější konflikt. Večer jsme do vesnice nikoho nepouštěli. Po čtrnácti dnech se navrátilci zvedli a odjeli.

Bosna, to byla mimo jiné i labutí píseň obrněných transportérů SKOT. S čím jste jezdili vy?
Já UAZ, k tomu BVP. Ale s tím jsme ze základny vyjížděli zřídka. Situace to nevyžadovala.

Popáleniny od ošetřování techniky

Pak jste se v roce 2002 „přestěhoval“ do Kuvajtu. To už bylo po teroristických útocích 11. září 2001. Bylo ve vzduchu cítit, že Američané se svými spojenci půjdou do Iráku proti Saddámovi Husajnovi?
Některé náznaky jsem si spojil až po misi. Docela jsme se přátelili s Američany. Někteří z nás navázali vazby s příslušníky Navy SEALs a s Australany z SAS, kteří tam jezdili s prodlouženými Land Rovery a patrně za hranicemi plnili svoje speciální úkoly. Dalo se tušit, že se něco chystá. My jsme byli vycvičeni jako chemická jednotka pro ochranu a podporu obyvatelstva.

Co na tyhle manévry říkala vaše žena?
Začali jsme spolu chodit v polovině bosenské mise. Věděla, co má doma. V té době jsme ještě neměli děti, takže to brala celkem v pohodě.

Vy jste naznačil, že podmínky v Kuvajtu nebyly úplně jednoduché…
Pekelné vedro. Teploty ve stínu 35 stupňů, v největším extrému i 50. Když se blížilo léto, vstávali jsme ve dvě a od tří do sedmi cvičili. Později už to prostě v otevřeném terénu nešlo. Jednou jsme ošetřovali techniku, řidič nešťastnou náhodou spadl do motorového prostoru a tak se popálil, že byl na týden vyřazen. Takže pokud znáte záběry z druhé světové války, na kterých si vojáci smaží vajíčka na rozpáleném blatníku, tak takhle to v Kuvajtu opravdu vypadalo.

Konzultovali jste před kuvajtskou misí s vašimi předchůdci z první války v Zálivu?
Měl jsem velkou výhodu, protože velitel druhého družstva byl veterán ze Zálivu. Například když jsme sháněli náhradní díly, tak si pamatoval, kde v poušti by se dalo něco najít. Byl znalec místního prostředí. Hodně nám radil i před odjezdem.

Když člověk čte nějaký manuál pro operace v těchto končinách, všechny opakují: Čistit vzduchové filtry motorů, čistit vzduchové filtry. Jsou ještě nějaké další vychytávky, jak udržet techniku v chodu?
Vyplatí se vám zavírat všechny poklopy a dveře. Kolikrát jsme spali v poušti na cvičení a zažili jsme bouři. Jemný zvířený písek se dostane i do zavřené PET lahve. A udržujte v tomhle zbraně, radiostanice a další materiál.

Ten druhý život, rozhovory


V té době armáda používala hodně sovětské techniky. Osvědčila se?
Já jsem ještě používal transportér BRDM. Fungoval.

Pamatovali si Kuvajťané na roli Čechoslováků v první válce v Zálivu?
Měli jsme štěstí, že jsme jednou za čas mohli jezdit do města a narazili tam na Kuvajťana, jehož čtvrtá žena pocházela z Varnsdorfu. Uměl docela dobře česky. Prováděl nás městem, seznamoval s místními. Ale že by si Kuvajťané pamatovali přítomnost Čechoslováků z první války v Zálivu, to jsem nepoznal.

‚Iráčané měli Saddáma rádi, vadila jim smečka kolem něj‘

Do Iráku jste se nakonec podíval. Se 7. polní nemocnicí, která byla v Basře. Uvádí se, že její působení na jihu Iráku bylo mimořádně náročné. V čem se to lišilo od Kuvajtu?
V Kuvajtu bylo veškeré zázemí americké základny. To bylo město, kde bylo všechno: od jídelny přes posilovny po kina. Lokace polní nemocnice nebyla úplně nejšťastnější, ale byla jediná možná. Stála na jihu Basry, hned vedle civilního špitálu. Stavěla se na zelené louce, učili jsme se to krok za krokem. Nejdříve jsme museli areál vydezinfikovat. Pak jsme zjistili, že tohle místo zaplavuje pravidelně moře a místní po téměř celé Basře jezdí na loďkách. 

Takže jsme museli navézt štěrk se zeminou a teprve na tomto „podstavci“ stavět. To vše pár týdnů od začátku invaze. Nemocnice navíc byla kompletní, tedy i s pediatrií, a spotřebovávala hodně elektřiny a vody. Pro vodu se jezdilo dvakrát denně do Kuvajtu. Naše elektrocentrály měly potíže s horkým počasím, prakticky každou hodinu je museli elektrikáři střídat. Řešili jsme spoustu bizarních nápadů, jak je uchladit, včetně mokrých prostěradel před nasáváním chladicího vzduchu. Lékaři a sestry se vůbec nezastavili. Klobouk dolů před nimi. Pohybovali se jen mezi nemocnicí, jídelnou a svou postelí. Na nic jiného neměli čas. Nemocnice byla pořád plná pacientů.

Samotné město Basra bylo po druhé válce v Zálivu poničené? Z dálky to vypadalo, že invaze šla hladce. Po deseti letech sankcí musel být Irák oslabený…
Občas jsme narazili na mrtvoly lidí, zvířat, na vraky techniky, ale samotné město nebylo nijak zničené. Britové, kteří byli v prvním sledu, říkali, že v Basře jim Saddámovy síly téměř nekladly odpor, bojovalo se na hranicích země a při obsazování Saddámových paláců.

Byl jste se tam podívat?
Ano. Bylo to jako z pohádky Tisíce a jedné noci. Spousta mahagonu, růžového a bílého mramoru. Fascinovalo mě, že si vojáci do obložení stěn zatloukli hřebíky, aby si mohli sušit prádlo. Vojenská improvizace.

Jak se Iráčané dívali na Saddáma?
Mluvil jsem s místními, od dělníků na základně po lidi ve městě samotném, a samotného Saddáma vlastně měli rádi. Vadila jim ta smečka kolem něj.

Polní nemocnice sídlila hned vedle irácké nemocnice. Jak očima laika vypadalo irácké zdravotnictví hned po skončení válečných operací?
Musím říct, že to bylo krátce po skončení bojů, když jsme se v nemocnici pohybovali. Bylo to, jako byste si otevřel operační sál v garáži. Hygiena nebyla úplně optimální, řečeno diplomaticky. Ve stanech naší polní nemocnice tak byly vlastně nadstandardní podmínky.

Je stavba polní nemocnice mechanizovaná, nebo jde o ruční práci?
Hodně si máknete rukama: staví se stany a kontejnery. I zedničit se muselo. Věděli jsme, že to musíme udělat tak, aby nemocnice bez problémů stála rok. Ve stanech se nedalo vydržet, takže jsme vymýšleli, jak je ochladit. Nakonec se nám osvědčily vyřazené padáky, ze kterých jsme udělali vícevrstevné přístřešky. Fungovalo to stejně jako beduínské oblečení do pouště a povedlo se nám srazit teplotu o deset stupňů na snesitelných 36 stupňů. I já jsem mimo jiné jezdil do Kuvajtu pro vodu. Cesta byla v pohodě. Země se po válce pomalu probouzela. Než začaly první útoky, než se objevily první IED (anglická zkratka pro Improvised Explosive Device, v češtině se používá slovní spojení improvizovaná výbušná zařízení – pozn. red.), to trvalo dva měsíce od našeho příjezdu. A útoky navíc směřovaly na Brity.

Ten druhý život

Při pohledu z Česka to vypadalo, že Britům se na jihu obsazeného Iráku daří udržovat klid a pořádek lépe než Američanům ve středu země. A přičítalo se to britské koloniální zkušenosti. Bylo to tak?
Nemůžete porovnávat jih Iráku a oblast od Bagdádu nahoru, kde dominovali sunnité. V naší oblasti operovala strana BAAS (Socialistická strana arabské obrody, oficiální vládnoucí strana v Iráku v letech 1968–2003  pozn. red.). Britové měli dobré zpravodajské informace. Pro mě byla Basra úplně srovnatelná s tím, co jsem znal z Bosny. Při cestách pro vodu jsme občas slyšeli střelbu, ale nevěděli jsme, jestli někdo střílí po nás, nebo speciálové někoho loví. Ano, zažili jsme šarvátky, když po nás házeli kameny. Většinou to byli výrostci, ostatně za to patrně dostali zaplaceno. Občas jsme museli slézt z aut a takové lidi umravnit nebo střelbou rozehnat. Ale to bych udělal i doma v Česku, kdyby mi po autech někdo házel kameny. Bez té střelby samozřejmě.

‚Na chemické zbraně jsme nenarazili‘

Oficiální důvod, proč Američané a jejich spojenci šli do Iráku, byly chemické a biologické zbraně. Narazil jste na stopy zakázaných látek?
Mojí úlohou bylo monitorování radiační a chemické situace v nemocnici a v nejbližším okolí. V týmu se mnou byli i biologové. Ti hledali například spory antraxu, což se jim povedlo. Na chemické zbraně jsme nenarazili. Spolu s Brity, členem jejichž týmu jsem byl dva měsíce, jsme propátrali mnoho míst, obvykle areály továren nebo zastrčené stavby někde v poušti, většinou na základě udání. Nenašli jsme vůbec nic, ani stopy chemických zbraní. Vůbec jsem nepochopil, kde se informace o těchto zbraních v rukou Saddáma Husajna vzaly. Nebezpečím číslo jedna byly špinavé bomby. V ropném průmyslu se totiž používají velmi silné radioaktivní zářiče. Hrozilo, že se jich někdo zmocní, obalí je výbušninou a odpálí. Náš tým objížděl ropné rafinerie, které se po válce začínaly rozjíždět, snažili jsme se evidovat právě tyhle zdroje radioaktivního záření. Údajně se používaly při prosvěcování podzemních kapes s plynem. Pak je odvážely speciální týmy. Troufám si odhadnout, že jsem byl u více než šedesáti procent nálezů zářičů v naší oblasti. A také u jejich vyzvednutí.

Na tuhle práci jste používali standardní armádní přístroje?
Ano, přístroje jsem si půjčil od naší protichemické jednotky v Kuvajtu. A udělal jsem dobře. Vybavil jsem auto tak, že mi Britové v podstatě záviděli. Myslím, že jsme s kolegou České republice udělali dobré jméno.

Rozdělený národ

V Iráku fungovala značka Československo

Dostal jste se do nějaké nepříjemné situace?
Vracel jsem se sám z velitelství do nemocnice, jel jsem Land Roverem 90 a narazil na rozzuřený dav. Byla to nějaká demonstrace. Být příslušníkem britských sil, asi bych skončil někde na špagátu, ale zachránilo mě, že jsem Čech. Iráčané mě i druhý vůz vyvedli z nebezpečné zóny.

Mělo v Iráku Česko dobrý zvuk?
Fungovala tam značka Československo. V Basře socialistické Československo vybudovalo důležité závody. Spousta Čechoslováků tam jezdila na montáže.

Byla na jihu Iráku příležitost pro český byznys?
Tehdy mohla být. Ale zaspali jsme a v tomhle jsme nepoučitelní. Vlajka nad táborem svítí, ale my jako Češi nedokážeme skloubit vojenskou přítomnost s byznysem. Což je, když o tom tak přemýšlím, vlastně dobře. Armáda by neměla být spojována s byznysem.

Když se teď podíváte na oblast Blízkého východu, kde se prosadil takzvaný Islámský stát, překvapuje vás, že měl úspěch?
Ani ne, šíité a sunnité se nikdy nedomluví. Možná by fungovalo oddělit je plotem, ale to v Iráku nejde, protože tam jsou obě odnože islámu promíchané. Mě spíš překvapilo, že my jako Západ jsme nebyli schopni nástup Islámského státu rozpoznat dřív. A pokud jsme hrozící nebezpečí viděli, nechápu, že Západ nechal dojít situaci až tak daleko.

Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích.
Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích.

Čím mise armádě prospěly?
Mise byly, jako když zapnete turbo, rychle posunovaly schopnosti armády dopředu. Dovednostmi, vybavením, prostě vším. Učíte se od ostatních spojenců. Už jenom to, že vojáka pošlete na půl roku pryč, dělá strašně moc. A to ani nemusí bojovat. Když se podívám na sebe, tak první mise v Bosně mi profesně strašně pomohla.

Místo třetí světové cesty po jiných kontinentech

Bezpečnostní situace se teď hodně změnila. Rusové obsadili Krym, pořád se střílí na východě Ukrajiny…
Ale změnila se i naše armáda. Od konce druhé světové války naše armáda nikdy nebojovala jako celek. Po revoluci se úplně změnila filozofie nasazení vojska: opustili jsme plány na třetí světovou válku a nasazení armád na frontu a začali jezdit Land Rovery po pouštích a horách na jiných kontinentech. Sem tam nás někdo nastřelil, my jsme ho přečíslili a zahnali. Ale dnes jezdíme v jiných „autech“ – máme modernizované tanky, nové obrněné transportéry, za zády máme bitevní vrtulníky, data ze strategických průzkumných prostředků, máme lepší zbraně. Ve světě nových bezpečnostních rizik bychom kus práce odvedli.

Čistě teoreticky. Jakou armádu podle vás Česko potřebuje?
Myslím si, že bychom se měli vrátit zpátky a posílit naši schopnost vedení konvenčního boje.

Severoatlantická smlouva, článek 5

Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.

Vaše brigáda má celých 36 modernizovaných tanků. K čemu je, v porovnání s Československou lidovou armádou, toto mizivé množství?

Další, byť neprošly modernizací, máme v garážích. Jde o to, že jsme součástí většího celku. Mluvím o článku 5 (Severoatlantické smlouvy z roku 1949, viz box – pozn. red.). Jako občan doufám, že se zrada z roku 1938 opakovat nebude. Naštěstí v porovnání se situací před rokem 1989 nejsme v situaci armády, která by tvořila nárazník mezi dvěma bloky. Teď jsme obrazně řečeno ve vnitrozemí.

Odbočím do historie. Mělo se Československo v roce 1938 bránit?
Ano. V tom mě od mala vychovávali.

Zpátky k vašim misím. V roce 2008 jste byl v Afghánistánu. V čem to bylo jiné?
Byl jsem zase s nemocnicí, která byla prioritně určena pro potřeby letecké základny. Měli jsme veškeré zázemí od Američanů. Dělal jsem operačního dozorčího nemocnice. Drželi jsme čtyřiadvacetihodinové služby. Zodpovídal jsem za bunkry, za rozdělení lidí do bunkrů v případě napadení raketou. Naštěstí jsme neměli žádné ztráty. Přiváželi nám zraněné koaliční vojáky či Afghánce. Když došlo ke ztrátám v PRT (Provinčním rekonstrukčním týmu –  pozn. red.) v Lógaru (příslušník 1. kontingentu Radim Vaculík podlehl zraněním poté, co jeho vůz najel na improvizované výbušné zařízení, celkem bylo zraněno pět vojáků – pozn. red.), tak jsem měl službu. Komunikoval jsem se základnou Bagram, aby zraněné vojáky přesunuli k nám do naší nemocnice. Chtěli jsme, aby je operovali čeští lékaři. Systém MEDEVAC byl ale nastaven jinak.

Pieta za padlé vojáky.

Vy jste si vyzkoušel i práci v Provinčním rekonstrukčním týmu v Lógaru. Jak je těžké skloubit práci civilních expertů s vojenskými činnostmi?
Jádrem té práce je, že děláte servis civilním expertům. Naším hlavním úkolem bylo bezpečně dostat civilního pracovníka z bodu A do bodu B a zase zpátky.

Trochu nuda, ne?
Po vojenské stránce je to nuda, to je pravda. Ale díky PRT Česká republika zanechala v Afghánistánu skvělou stopu. Vybudovala projekty, které snad dodnes žijí.

Je pravda, že v Lógaru produkují nejlepší rozinky na světě?
Říká se, že tamní hroznové víno je výborné. Poté, co jsem si přivezl z mise íránskou úplavici, se místním dobrotám vyhýbám.

Vy jste u brigády vrchní praporčík. Co vlastně děláte?
Civilistům říkám, že to je pozice náměstka ředitele.

Mluvíme spolu v Hranicích na Moravě, v patrně nejdůležitějších kasárnách první republiky, odkud vycházela elita tehdejší armády. Je to v těchto zdech cítit?
Já to vnímám velmi intenzivně. Můj děda tady dokonce v 50. letech sloužil. Bohužel, když se rozhlédnete kolem, tak to úplně není poznat. Je to historický skvost, který by měl reprezentovat bohatou historii a současně být klenotem a chloubou armády v regionu.

Jste u armády přes dvacet let. Změnilo se podle vás vnímání vojska ze strany civilního obyvatelstva?
Na vojenskou školu jsem šel v roce 1993. Jsem z vojenské rodiny, nikdy jsem nepociťoval, že by lidé byli proti armádě. Civilisté teď určitě vnímají, že jsme lepší vojáci, lepší bojovníci, ale také vnímají, že tahle země nemá 250tisícové vojsko, ale je nás dvacet tisíc. Společnost podle mě celkem negativně vnímá zrušení základní služby. Ale profesionální armády si dle mého názoru váží.

Jaký je váš nejsilnější zážitek z armády?
Být v armádě je jeden velký a intenzivní zážitek.

Máte děti?
Syna a dceru.

A kluk chce jít k armádě?
Chce.

  • 1Diskuse
Tomáš Málek

Autor

Tomáš Málektomas.malek@lidovky.czČlánky

Najdete na Lidovky.cz