všeho s mírou

Dobře, o tom, že jsme my tady přežraní a rozmazlení, není pochyb. Ale zajímalo by mne, proč je tolik řečí kvůli střevovým strunám. Zvířata se zabíjejí na maso a dokud to tak bude, tak se jako "vedlejší produkt" dají zužitkovat i střeva na struny a párky se holt nacpou do umělého. Střevové struny jsou navíc v menšině - zkuste se na ně zeptat v jakékoli prodejně. Takže by bylo lepší ta střeva zakopat nebo spálit, že? A podobně též ovčí kůže: probůh, jen ne zpracovat na kožich (čepici, boty atd.), to je neslušnost, radši ať to shnije. Aby nedošlo k omylu: nezastávám se chovu zvířat pouze na kožešiny, zastávám se racionálního zpracování celého zvířete, které jsme se rozhodli z (větší) části sežrat.

Svátek stromků?

To jste vzal odkud? Prožil jsem v tom příšerném režimu podstatnou část života, ale tohle slyším poprvé. Pokud mě paměť neklame, nazývali komouši Vánoce "svátky klidu a míru", což bylo zřejmě to pravé synonymum pro mírové fronty na banány a mandarinky.Nicméně, to, že se lidstvo žene po dálnici nesmyslného přepychu, není nic nového. Nemyslím si však, že symbolem toho jsou například střevové struny. Spíš se ptám, k čemu vyrábíme cestovní auta, která mohou dosáhnout rychlosti 350 km za hodinu? To je jen malý příklad vedoucí k jiné, zásadnější otázce: Kolik si toho od přírody bereme a kolik toho na oplátku dáváme zpět? A jak dlouho to bude trvat než nám ten náš malý svět řekne: "Dost chlapci, končíme, už není odkud brát."S nástupem křesťanství jsme současně nastoupili cestu k materialismu. Duchovní hodnoty a mystéria téměř vymizely. Skoro nikdo už dnes neví, co to je. Slovo "mýtus" (původně označující pravdivé vylíčení skutečnosti), se stalo synonymem pro výmysl, lež.Poslední otázka: Jak tu sebevraždu zastavit? Odpověď na ni zní: "Nijak, ono se to nakonec zastaví samo, aby se tak uvolnilo místo pro něco jiného."Život je harmonie a my jsme její součástí a a většinou nevědomým spolutvůrcem, ať už to chápeme či ne, a ať děláme cokoli. A harmonie je a bude jsoucí s námi nebo bez nás.

Co to je "sportovní myslivost"?

Myslivost je pojem v ČR nejen důkladně zaužívaný, ale dokonce velmi podrobně definovaný v zákoně, ale "sportovní" - pod tím si fakt neumím nic představit. Natožpak vydedukovat, co se na tom oném autorovi nezdá. 

Vánoce jsou jedny z mála

křesťanských svátků, které se v této bohem zapomenuté krajině kupodivu drží.

Tak přesně o toto, až na to baštění mrkve

"Přestaňme jíst maso a omluvme se každé mrkvi, než ji zbaštíme. Choďme pěšky a bosi. Co to udělá s tou naší ekonomikou si dovedu představit." usiluje současný oligarchický, demokraticky se tvářící režim nejen v ČR.

Vedle, jak ta jedle

  Větší slátaninu aby pohledal. Autor, ač bývá často zábavný svým hlubokomyslným mudrováním a rádoby „provokativním” postojem tentoktát toho svého „genia” natáhl přes meze únosnosti. Lidé, kteří se domnívají, že vánoční stromečky byly lesu uloupeny by se měli raději vrátit k víře, že je přinesl Ježíšek. Tyto stromky jsou buďto plevelné, nebo specificky k tomuto účelu pěstované. Dávat symbolický akt vysazování stromu veřejnou osobností do kontextu se zalesňováním je asi stejné, jako nazývat poťukání na základní kámen zedničinou. Vánoce, tak jak je vnímáme ve střední Evropě je jakýsi konstrukt a amalgám různých tradic, vánoční stromeček jako takový byl před počátkem 19. století neznámou věcí, nicméně za posledních několik generací se stal určitým symbolem kontinuity. To, že není symbolem křesťanským je všeobecně známo, mimo jiné každoročně se tím zabývá předvánoční tisk jako velikým objevem. Důvod, proč bychom ho mohli chtít zachovat je možná právě v tom jeho pohanství. Osobně stromkům neholduji, strojili jsme je pro děti, a právě u nich mají podle mne význam jako symbol kontinuity, který vizuálně, taktilně i olfaticky vnikne do jejich prostoru a manifestuje příchod rituálního svátku tak, jako žádný jiný objekt v našich životech. Stává se hromadným happeningem a „interaktivní instalací”, jak těmto „zbytečnostem” a „nadstavbám” říká svět umění. Kdybychom byli marťané, nebo eskymáci, asi bychom si stavěli malé pagody z kamení, nebo velrybího sádla, ale nejsme. Jednou, brzo, i stromeček pomine. Obávám se, že na jeho místo nepříjde obraz Ježíše, nebo jiného symbolu vyšší myšlenky. Maximálně holografická  „plazmovka”. Protože nové symboly už jaksi nevytváříme, tak, jako nevytváříme nové jayzky, nebo živočičné a botanické druhy. A proto s každým odchodem nějaké té atavistické „nadbytečnosti” odchází i kus naší identity. Je to právě tato kontinuita, nebo vědomí sounáležitosti s větším celkem než naše bytost, či rodina, která se projevuje jako hudba, umění, ale také třeba býčí zápasy nebo stromek v rohu pokoje. Na tento „oltář”, chcete-li, přinášíme obětiny ve formě tu býka, onde stromku, bolesti, úsilí. Důležitost této oběti je v tom, že je pravdivá. Je skutečná. Skutečná, jako krev a moč býka v corridě, kterou vykupujeme smrt těch všech ostatních, které za nás někdo za zavřenými dveřmi zabil. Stejně důležití jsou svým způsobem předvánoční kapři v ulicích velkoměsta, jejich veřejné zabíjení nás alespoň konfrontuje s tím, že jsme nejvražednější živočišný druh, to je důvod naší úspěšnosti, a jediné, co nás z této skutečnosti může ne vykoupit, protože není před kým, ani ospravedlnit, protože příroda nespravedlnost nezná, ale pro nás samotné přinést jakousi protiváhu, je právě ta „nástavba”, jak by to asi nazvala učebnice marxismu. Deforestace deštného pralesa se neodvíjí od ebonitových krků kytar Gibson (mimochodem, právě tato firma je jedním z průkopníků „udržitelného drancování”, vlastním jejich model „Les Paul Smart Wood” a funguje výtečně i bez ohrožených dřevin). Stejně tak kravičky nezabíjíme, aby jim firma Thomastik vytáhla z bříška střívka na struny. Přestaňme jíst maso a omluvme se každé mrkvi, než ji zbaštíme. Choďme pěšky a bosi. Co to udělá s tou naší ekonomikou si dovedu představit.Problém s tímto, a mnoha podobnými články je ten, že přes svou zdánlivou hlubokomyslnost jsou povrchní a nenabízejí ani náznak řešení ani v ideologické ani materiální rovině. Ano, přeřadili jsme na turbo. Ale to už před nějakým časem. Teď sice stále nabíráme otáčky, ale alespoň se poohlížíme po nějakém brzdném padáku. Přál bych si aby byl, obávám se, že není. Obávám se, že racionální, globální přístup k řešení těchto zásadních otázek je určitě vymyslitelný, ale stejně tak určitě neprosaditelný. Takže zpět k variantě A, která spočívá ve stylu „šlápněte na to, co to dá, po nás potopa”, s následujícím katastrofálním scénářem a „novým začátkam”, pokud bude vůbec možno. A v tom hrají nějaké struny opravdu trochu druhé housle. Na Titaniku. Toto je můj osobní názor a nevyjadřuje nijak postoj serveru „ČESKÁ POZICE”.