Možná se mnohým zdá, jako by boj s kolumbijskou narkomafií v poslední době polevil. Žádné zprávy se totiž neobjevovaly, asi i proto, že převažovaly informace o boji s teroristickými guerillami, které se navíc profilovaly taktickým propojením s nejvyššími vládními a vojenskými strukturami sousední Venezuely.
Chávez totiž svým vstupem do kolumbijského vnitřního konfliktu, obhajovaným snahou zprostředkovat propouštění zajatců ze zeleného vězení teroristů, slavil úspěchy i v rámci EU, především u Sarkozyho, a tak dobýval i hlavní stránky světových deníků. Francouzský prezident bohužel nepochopil, o co Chávezovi jde: pokořit pravicovou kolumbijskou vládu Uribeho kvůli neschopnosti domluvit se s guerillou a tím i tento stát přilákat na svoji revoluční cestu proti USA. Kolumbie je totiž takovým Izraelem na západní hemisféře a jakékoliv zvyšování napětí a válečného stavu mezi guerillou a kolumbijskou vládou jen víc a víc vtahuje do konfliktu USA.
Je přirozené, že tyto dramatické aspekty zastínily pravidelný a mravenčí boj kolumbijské policie a armády s narkomafií, i když dlužno poznamenat, že boj s teroristickou guerillou je současně bojem s největším narkokartelem na světě. Nicméně apolitická mafie stále existuje, i když v jejím vedení nejsou taková kápa jako Pablo Escobar, který se stal pojmem i u nás – jistě i proto, že jeho medellínský kartel ve své době na sebe soustředil převážnou část světového obchodu s kokainem. Po „odchodu“ Escobara se drogové kartely rozdrobily v celou řadu menších flexibilních skupin a tím se i boj proti nim stal pro média méně atraktivním.
Vydáno celkem: 784 kápů Po Escobarově smrti při přestřelce během jeho útěku z vězení v roce 1993 a po zabití dalšího velkého kápa stejného kartelu se policii podařilo rozprášit kartel Bogota s extradicí (vydání osoby jedním státem druhému k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu – pozn. red.) Jaimeho Orlandy Lary v roce 1999. Především policejní generál José Rosso Serrano se zasloužil o zničení dalšího významného kartelu Cali, jehož vůdci, bratři Miguel a Gilberto Rodriguez Orejuelové, si nejdříve odseděli pár let v Kolumbii a následně byli v roce 2004 vydáni do USA. To již byla extradice do USA zcela prosazena i po stránce legislativní, navzdory velkému tlaku ze strany narkomafie a „národovců“ obhajujících kolumbijská vězení, odkud se dal obchod s drogami dále organizovat a řídit. Heslem narkomafiánů bylo Escobarovo: Lepší hrob v Kolumbii než vězení v USA.
V letech 2000 až 2004 „odcestovali“ do amerického vězení Alberto Orlando Gamboa z kartelu Costa, Fabio Ochoa a Alejandro Bernal z rozpadajícího se medellínského kartelu, Samuel Santander z kartelu Goajira, Jairo García Londono z kartelu Norte del Valle a další. Příchod nového šéfa kolumbijské policie, generála Oscara Naranja, přinesl další protidrogové údery.
Zdání, že kápové vyhrávají boj se zákonem, je tedy zavádějící. Málokdo z nich se ze svých milionů těší pár let a nikdo po celý život. Skončí buď ve vězení, nebo jsou zabiti. Během vlády prezidenta Alvara Uribeho bylo vydáno 784 narkokápů, což jasně dokumentuje neustálý a úspěšný boj proti této mafii.
O autorovi| Mnislav Zelený-Atapana, kulturní antropolog, bývalý český velvyslanec v Kolumbii
