Pražáci vydělávají spousty peněz a mají se dobře. Podobná tvrzení si mnohý obyvatel metropole vyslechne od mimopražských bezpočtukrát. Jak to je doopravdy? A kam směřuje vývoj hlavního města?
Průměrný plat je v Praze téměř o 40 procent vyšší než jinde, říká Tomáš Kostelecký ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR. Společně s kolegyní Martinou Mikeszovou srovnával životní úroveň Pražanů a obyvatel ostatních částí republiky. Konkrétně Jihlavska, kde jsou mzdy nejblíže k průměrným výdělkům v mimopražských regionech.
Vyšší výdělek však automaticky neznamená, že se lidé s trvalou pražskou adresou mají lépe než „zbytek“ republiky. Obyvatelé hlavního města platí skoro dvakrát vyšší nájem nebo cenu za byt při jeho koupi. Podstatně dražší jsou také služby.
Při výzkumu sledovali sociologové například ceny parkování, technické kontroly vozidla, vstupenek do akvaparku a do kina, za vyčištění zimníku nebo stříhání u pánského kadeřníka. Sociologové vycházeli z čísel Českého statistického úřadu a z internetových stránek poskytovatelů služeb. Ceny bytů a výše regulovaného a tržního nájemného získali z Institutu regionálních informací.
Z těchto zdrojů vyplývá, že v Praze jsou relativně levnější potraviny, návštěva u lékaře nebo vodné a stočné. „Trochu zjednodušeně lze říct, že co ušetří průměrná pražská domácnost na jídle a službách spojených s bydlením, vydá za pořízení bytu, nájemné nebo splátky hypoték,“ konstatuje Tomáš Kostelecký.
Ještě důkladněji pak dokumentuje životní úroveň Pražanů pohled na platy jednotlivých profesí. Lidé zaměstnaní ve službách, obchodu, zdravotnictví a školství jako nižší úředníci nebo pomocní a nekvalifikovaní pracovníci pobírají v průměru maximálně o deset procent více, než by dostávali v jiném městě. Rovněž starobní důchodce žijící v metropoli má penzi v průměru vyšší pouze o osm procent. Relativně nejvíce vydělávají vedoucí a řídící pracovníci. Jejich plat je o více než polovinu vyšší než u mimopražských. Ovšem špičkově placených manažerů žije v metropoli jen několik tisíc.
Vydělávají tedy Pražané spoustu peněz a mají se dobře? „Jistě, pro některé to platí, jiní se mají po finanční stránce jen o trochu lépe než mimopražstí, ale v podstatě jsou ,normální‘. A někteří lidé se mají hůře než mimopražští ve stejné profesi,“ říká sociolog Tomáš Kostelecký, který pochází z Boskovic u Brna, takže jej nelze podezřívat z nadržování Pražanům.
Někdy stačí zanedbat údržbu domů Český odborník se zabýval také vývojem metropole. Když porovnával sociální strukturu Prahy s osmi evropskými a sedmi severoamerickými velkoměsty, zjistil, že naše hlavní město je na tom podobně jako Curych. Tam také nejsou vyloženě chudé a vyloženě luxusní čtvrti. Rovnoměrné rozmístění majetných a méně movitých u nás existuje například na sídlištích, kde bydlí bývalý premiér ve stejném domě jako prodavačka nebo starobní důchodce.
„Rovnostářský stav ale může za několik let doznat změny,“ říká Kostelecký. Pořád bude nutné, aby někdo obsluhoval turisty, umýval nádobí v restauracích a také hlídal domy, stříhal trávníky, vodil do školky děti a venčil psy dobře placených lidí. Někdo musí také dohlížet na zboží v supermarketech, prodávat hamburgery úředníkům bank, kteří nemají čas jít na oběd...
Lidé v podobných profesích moc nevydělávají, ale ve městě bydlet musí. Postupně tak vznikají oblasti s dobrou a špatnou adresou. V problémovou čtvrť se klidně může změnit centrum. Jako například střed Amsterodamu: dříve bydliště bohatých obchodníků je dnes místem prostitutek a drogových doupat. Kdo něco znamená, tak se odstěhoval. Přeměnu běžné čtvrti v chudinskou nastartuje zcela nenápadně například špatná údržba domů, jejich nekvalitní sanitární zařízení, náhlé a nepřiměřené zdražení topení nebo špatná izolace proti vlhkosti a následné plesnivění zdí. Takové nebezpečí hrozí vždy a je třeba s ním počítat.
„Těžko říct, zda podobně skončí i některá čtvrť v centru Prahy, ale postupně padají mechanismy, které brzdily vznik sociálních rozdílů mezi jednotlivými částmi města,“ říká sociolog. V naší metropoli se masově privatizovaly obecní byty. Radnice se tak zbavily nástroje pro regulaci a ovlivňování sociální struktury svých obvodů. „Někde se představitelé obce paradoxně divili, že polovina lidí během pár let svůj byt koupený v privatizaci hluboko pod cenou prodala za mnohonásobně vyšší částku. Majitelé zprivatizovaných bytů se mění mnohem rychleji, než se očekávalo,“ říká Kostelecký. Vlastníci nemusí prodávat byty jenom proto, že je to pro ně finančně výhodné, ale i v případě, že nejsou spokojeni se čtvrtí, ve které bydlí. Jakmile vlastník zjistí, že lokalita se nevyvíjí zrovna dobře, tak v pudu sebezáchovy byt raději prodá.
Dalším faktorem, který doposud brzdil dělení města na dobré a špatné adresy, je regulace nájmů. Ta začátkem příštího roku končí. „Měla sice hodně negativních důsledků, ale zároveň bránila příliš rychlé změně v sociální struktuře obyvatel,“ vysvětluje odborník.
Odstranění bariér podle jeho odhadu vyvolá stále větší přesuny lidí v rámci města. Kdo si vydělá dost peněz na vysoký nájem, začne usilovat o byt na dobré adrese. Bydliště se stane důležitým znakem osobnosti. Výhodné jen pro výrobce mříží Sociolog Kostelecký s kolegy sledoval, jak chtějí na vznik bohatých a chudých čtvrtí reagovat komunální politici v Praze. Rozsáhlý výzkumu říká, že si nové okolnosti příliš neuvědomují. Očekávají dlouhodobě stabilní situaci nebo se domnívají, že v jejich městské části naopak dojde ke zlepšení. Předpokládají, že v metropoli zůstanou jen lidé, kteří na to mají, a chudí se odstěhují.
„Jenže ve všech zemích a městech, kde jsme sledovali sociální strukturu, se vždycky někde objevil nějaký Bronx, kde se začali koncentrovat nemajetní lidé,“ poznamenává sociolog.
Když pročetl asi deset strategických plánů evropských velkoměst, našel ve všech důraz na udržování mixu sociálních vrstev. Ale v praxi to tak ideálně nefunguje. Výzkumy v terénu ukázaly, že většina lidí se bojí koncentrace chudých lidí, protože podle jejich představ v takových lokalitách narůstají problémy.
Vznik chudinské čtvrti má na celé město prokazatelně negativní dopad. Komplikuje to život i těm, kteří v takové oblasti nebydlí, protože radnice musí vydávat více peněz na potlačování kriminality a řešení potíží spojených s devastací veřejných prostorů.
Většina měst se proto snaží koncentraci nemajetného obyvatelstva zabránit. Například ve Francii přijali zákon, že každá obec musí mít na svém území 10 až 20 procent bytů pro sociálně potřebné. Takže i v nejbohatší obci musí být nějaké sociální bydlení. Ale zákon zároveň stanoví, že když tyto typy bytů chybí, je obec povinna zaplatit speciální daň. „Většina opravdu bohatých obcí raději platí tuto daň, nebo někde úplně na okraji obce postaví tři 15patrové domy a tam všechny nemajetné umístí,“ říká Kostelecký.
Pro fungování společnosti je ale lepší, když jsou lidé z různých sociálních vrstev promícháni. Extrémně rozdělené město totiž vede k totálnímu rozdělení obyvatel. Bohatí pak vydávají velké peníze na stavby bariér, najímání ochranky, na zdech jsou ostnaté dráty a mříže chrání okna i ve druhém patře. Lidé investují do neproduktivních věcí a výhodu z toho mají jen výrobci mříží a bezpečnostních zařízení.
Majetní i nemajetní jsou nakonec „vězni“ v ghettu.
