Skutečností však je, že Václav Havel měl k režii vždy blízko, možná že „režírování“ je dokonce jeho pravou podstatou.
Ze svědectví těch, kteří ho poznali zblízka, i těch, kteří jej sledovali pozorněji zpovzdálí, se jeví jako jeho základní způsob vztahování se k okolí stálý sklon cosi organizovat, pořádat a dávat věci, vztahy a osoby do souvislostí. Tím se vyznačoval jako mladík, který dával dohromady partu mladých kavárenských literátů, stejně jako muž mladšího středního věku, kdy působil v divadle po boku významných režisérů Alfreda Radoka a Jana Grossmana a nejspíš jen srpnová okupace způsobila, že se divadelním režisérem sám nakonec nestal. Režisérskou podobu pak měla jeho činnost v disentu a v Chartě 77, kdy působil jako primus inter pares čili „první mezi rovnými“ - natož pak během listopadu a prosince 1989, kdy sehrál režisérský part dějinotvorného významu, k čemuž je občas ochoten i prezident současný.
Výrazný inscenační, ba divadelní rys pak mělo i jeho působení na Hradě - zvláště v prvních dobách, kdy jej to ještě evidentně těšilo a Havel měl dojem, že pro svou „inscenaci“ má k dispozici i vhodné aktéry a publikum, kteří to chápou a společně s ním se tím i baví.
Film je pak žánr a fenomén, který Havla provázel od jeho narození. Kdyby se dějiny vyvíjely trochu příznivěji, je možné, že by divadlo přišlo o jednoho významného autora.
Rodina, do níž se Havel narodil, stála u zrodu českého filmového průmyslu: strýc Miloš byl nejvýznamnějším českým filmovým producentem své doby, dědeček Hugo Vavrečka psal veselé filmy s Vlastou Burianem. První vysokou školou, na niž mladý Václav podával přihlášku, byla v roce 1957 pražská FAMU, kam se samozřejmě nedostal. Jedny z prvních odborných textů, které psal jako dvacetiletý mladík, byly filmové recenze a studie, mimo jiné o tom, jak Olivier zfilmoval Shakespeara. Byť se pak jeho domovským přístavem stalo divadlo, neustále pokukoval po filmovém dění; přátelil se blízce s řadou významných režisérů, především s Janem Němcem a Pavlem Juráčkem, s nimiž jej spojovalo též bohémství. Vždy mu bylo dobře -a jim také - v blízkosti hereček, které mohly být herečkami divadelními, ale co naplat, větší lesk dopadal vždy na ty filmové. Mihnul se v několika záběrech už jako mladík, vyhledávaným se stal v době, kdy ho poznal každý a kdy i jeho tvář dostala silně filmové rysy.
Jeho filmovému debutu se proto nikdo nemůže divit.
