30. ledna 2018 6:51 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

NESVAČILOVÁ: Moje romantická cesta z voleb až domů

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Petra Nesvačilová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Petra Nesvačilová | foto: Archiv Petry Nesvačilové

Je kolem desáté a já jdu domů. Snažím se projít kolem všech lidí, co jdou proti mne přes Karlův most, raději si to zatočím směrem na Kampu. Je mi zima a mám čepici s bambulí. Na obličeji ještě make-up z představení.

Mladí a neklidní

Jsou mladí, talentovaní a mají kuráž. Navíc mají nadhled a chuť podělit se o střípky svých životů s ostatními. To vše spojuje herce Tomáše Dianišku, Zdeňka Piškulu a jejich kolegyně Terezu Dočkalovou a Lilian Fischerovou. V novém seriálu serveru Lidovky.cz můžete sledovat jejich kariéru a zážitky. Jak žijí mladí čeští herci?

Hrály jsme Skořápku, kterou hrajeme skoro každý den v divadle Ungelt. Můj parťák je Alenka Mihulová. Je to taková moje bohyně. 

Dnes opět vyprodáno a půlka sálu plakala a opět potlesk ve stoje. Krása! Ne, že bychom byly rády, když lidé pláčou, ale ta hra je tak upřímně „obyčejná“ a zároveň má své hloubky. Je cenná. Postava, kterou hraji, má někdy, tak úžasné repliky, že to kolikrát posílám i jako vzkazy svým blízkým a ostatně všem. 

„Moc přemýšlíš. Hrabeš se ve svým životě jako by jsi hledala knoflík ke kabátu, ale ony už jsou dávno zipy.“ Což je věta, kterou někdy vzkazuji i sama sobě. 

Stejně musím říci, že to byl dobrý nápad stát se herečkou. Naplňuji představy ostatním a zároveň komunikuji skrze dobré věty s lidmi a hlavně sama se sebou. A má režie? Tou si naplňuji své sny a pocity. Vkládám to do témat, které se zakonzervuji do filmu a jsou na vždy. 

Petra Nesvačilová
Petra Nesvačilová

Tyhle dva dobré nápady jsem měla už od dětství. Když jsme se jako děti bavily, čím chceme být, a někdo řekl, že ještě neví, myslela jsem si, že si dělá srandu, že to přeci musí vědět všichni stejně - jako to vím já. Ale já zase nevěděla spoustu jiných věcí. A možná je nevím dodnes. 

Jdu kolem Sovových mlýnů, zajdu za roh a sednu si na lavičku. Někdy si uvědomuji svojí samotu. Že jsem tady opravdu úplně celá a sama. Vždy mě na životě překvapí to, jak se promění nějaké situace, třeba někdo udělá a řekne věci, které víte, že s vámi nesouvisí a přesto vás zasáhnou. Přestože vím, že v takových chvílích odpouštím, cítím velikou a smutnou propast do neznáma. A jsou to třeba lidé, u kterých jsem byla přesvědčená, že zůstaneme přáteli ať se stane cokoli.

Petra Nesvačilová

Petra Nesvačilová se narodila v Táboře, ale vyrostla v Českých Budějovicích. Chodila na dramatické kroužky, zpěv a tanec. Když studovala na gymnáziu, šla za školu a jela tajně na konkurz do Divadla Na zábradlí. Konkurz vyhrála a získala roli v představení Gazdina roba. Později vyhrála konkurz na hlavní roli ve filmu Pusinky a vzali jí na FAMU na katedru dokumentární tvorby, kde vystudovala režii. Nyní hraje hlavně v divadle Ungelt, VOSTO5 a Bratrů Cabanů v představení Bond a Medea. Je módní tváří návrhářky Josefíny Bakošové. Také režíruje. Za svůj první celovečerní film Zákon Helena byla nominována na cenu Českého lva.

 Jsou to taková nemilá překvapení. Já mám ráda překvapení, ale raději ta narozeninová. Jelikož je tam dort, lítají prskavky vzduchem a hraje hudba, na kterou můžete tančit. 

Z blízké kavárny slyším bujarý křik. „No jo, byly volby,“ pomyslím si. Není to „No jo“, které znamená můj nezájem, ale povzdech.. Vstoupím do kavárny. Všichni jsou ve vášnivých hovorech nad výsledky. „No jo no...“, slyším všude. 

Bylo to napínavé a těsné. „No jo no....“ Ale co s tím? Někdy si prostě na dobré věci musíme počkat, to se říká ve všech ezo knihách, které si otevřu, když mám vnitřní krize. Ještě se tam říká: „Nebyli jste na změnu ještě připraveni.“ Ale kdy jsme připraveni? Možná v momentě, kdy to přijde. 

Jenže ke změně se musí směřovat. Já rozhodně teď směřuji domů, jelikož jsem vypila všechny ty malinovky a ráda bych po cestě nechala rozplynout veškerou skepsi z dnešních voleb. Rozloučím se. A vím, že výsledek už byl fakt blízko. Takže za chvíli! 

Vejdu do baráku, který vypadá jak z filmů od Tima Burtona. Neuvěřitelně. Na chodbě potkám souseda, který jde venčit svého jezevčíka. Pozdravíme se. Usměje se na mě a řekne: „Víte, mne to tak štve, ty volby. Já asi za chvíli umřu, jo. Tak mi je líto, že se nedočkám toho lepšího. Hele, já jako dítě zažil 2. světovou válku, potom měnovou reformu, rok 1968 a tak dále, my jsme ta blbá generace, co fakt dostala na frak a máme hodně strachu...Ale naštěstí jsem zažil i rok 1989, takže vím, co je to za pocit - mít naději. No, tak teď držím palce vám.“ Jezevčík zavrtí ocáskem. A odejdou. Jdu pomalu do schodů a přemýšlím. 

Odemknu dveře a jsem doma! Vlastně teď mi dochází, že mohou zůstat přátelství po krizových situacích, plnosti, i když jsem někde sama, protože nejsem sama, a velké změny. Jenom nemít strach tam k nim jít. A je dobré mít na to i tu druhou stranu, která ke změnám bude směřovat společně. Takže výhra dnešní noci! Zase jsem o kus dál. Protože vím něco nového o sobě a o světě. Jasně cesta je vždy dlouhá a musí se makat, taky jedna z ezo vět. Ale stojí to za to! I když se může stát, že tento pocit sebe poznání je jen pro dnešní noc?! Dobrou! Vlastně je to blízko, takže vydržet a jít dál! A už fakt dobrou! Noc! 

Petra Nesvačilová
  • 2Diskuse