Kdo si myslel, že mezinárodní politika se po odchodu Donalda Trumpa z centra pozornosti uklidní, asi ho čekalo tvrdé probuzení.
Po aljašské konfrontaci USA a Číny a po výměně urážek mezi Joem Bidenem a Vladimirem Putinem se svět jeví stejně křehký jako vždycky. Americko-ruské vztahy jsou na nejhorší možné úrovni od dob Johna Kennedyho a americko-čínské vztahy jsou mrazivější než v roce 1971, kdy Čínu poprvé navštívil Henry Kissinger. A Peking a Moskva jsou si vůbec nejblíž od smrti Stalina.
A nejsou to jen „velcí hoši“, kdo testuje Bidenův nový tým. Objevily se hrozby teroristických útoků iniciovaných Íránem přímo na americkém území. Taliban oznámil plány na vytvoření „islámské vlády“ na celém území Afghánistánu hned poté, co Američané odejdou. Do Mosambiku dorazily americké speciální síly, protože se zde očekává velká ofenziva milicí spojených s Islámským státem, který je v Africe na vzestupu. Bělorusko pokračuje v brutálním potlačování prodemokratického hnutí a barmská armáda se pevně drží u moci navzdory bezprecedentnímu vzedmutí opozice doma i rostoucí kritice puče ze zahraničí.
Rovněž vztahy se spojenci jsou kostrbaté. Bidenova administrativa se nevzdává možnosti uvalit sankce na plynovod Nord Stream 2 a Indie se chystá nakoupit ruské rakety S-400.
Bidenova administrativa věří, že klíčem ke globální stabilitě je obnova amerického leadershipu ve službách „mezinárodního pořádku stojícího na pravidlech“ (Rules based international order neboli Rubio). Podpora mezinárodních institucí, lidských práv a tlak na revizionistické mocnosti se prý ujme ve chvíli, kdy odpůrci pochopí, že to Amerika myslí vážně.
Jiskry naděje tu jsou. Například se Západ – včetně EU, Kanady a Británie – dohodl na sankcích proti čínským představitelům ve věci potlačování práv Ujgurů v Číně.
První potíž spočívá v tom, že jak v Rusku, tak v Číně jsou hluboce přesvědčeni, že USA se potápějí do nezvratitelného úpadku. Putin se s potěšením a úspěšně vzpírá americkému tlaku už od invaze do Gruzie v roce 2008. A Čína zažívá už dlouhé dekády ekonomického pokroku a růstu. Nyní – po porážce covidu – zažívají Číňané vysloveně pocit triumfalismu. Bidenova administrativa jim připomíná dynastii Čching v 19. století. Ta byla tak silně přesvědčena o čínské nadřazenosti, až říše středu začala beznadějně zaostávat za Západem.
Přesvědčit Rusko a Čínu, že „Amerika je zpátky v plné síle“, bude vyžadovat velkou tvrdost a odvahu riskovat – a je otázkou, jestli na to Bidenův tým má.
Další potíž je Evropa. Spojenci Washingtonu v Asii se tolik bojí Číny, že podporují jakýkoli americký leadership. Pro Evropany je ale Čína většinou příliš daleko a země jako Německo, Francie, Itálie či Španělsko si jen obtížně představují, že by pro ně Rusko mohlo představovat přímé existenční nebezpečí. Sázka na silnou transatlantickou podporu „plánu Rubio“ se jeví jako křehká. Potíž je také v tom, že se Evropa právě propadá do dalšího kola ekonomické stagnace a vnitřních dohadů způsobených zpackaných systémem očkování. Kromě pár symbolických sankcí Evropa Americe moc nepomůže.
A nakonec je tu otázka obchodu. Co všechny zajímá vůbec nejvíc, je přístup na americký trh. Za studené války USA věřily, že skrze umožnění přístupu na americký trh bez adekvátní reciprocity lze posilovat aliance. Nyní ale v Americe už není nálada – ani mezi republikány, ani mezi demokraty – na další nereciproční liberalizaci obchodu. Otázka tedy je, jak atraktivní bude „Rubio“, když to už Amerika nebude ochotna svým partnerům „osladit“.
Vyhlídky nakonec nejsou tak špatné, především proto, že čínská schopnost sebepoškozování a sebesabotáže v diplomacii se nedá s ničím srovnávat – snad kromě Německa před 1. světovou válkou. USA mají stále vějíř aktiv, s nimiž se nemůže nikdo měřit. K úspěchu však bude třeba více strategického vhledu, železné vůle a ideologické flexibility než kdykoli od konce studené války.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
