Přiznávám též bez mučení, že jsem také propadl obavám z toho, že se odkudsi z hlubin 19. století vynořila silná vlna tradičního českého slavjanofilství a rusofilství a že touha přiklonit se k širokému ruskému dubisku po krátké epizodě po roce 1989 opět zatemnila mozek tohoto nešťastného národa.
Soudě z reakcí na články, které člověk dostává, to vypadalo, že se český národ rozpomněl na své kořeny v ruských a běloruských bažinách a toto rozpomnění pak vyvolalo zatemnění mozku.
Když jsem přecházel Mánesův most, záměrně jsem nepozdvihl hlavu a nepohlédl ani koutkem oka na hnusnou vilu rusofila Karla Kramáře, plnou pokleslé rusofilní estetiky.
Plánoval jsem vyrazit do pražské zoologické zahrady a polít benzinem a zapálit nedávno sem převezené modročervené Gočárovy domky, které již delší dobu podezírám z toho, že v nich nocují Nasťa, Marfuša a Ivánek.
Lámal jsem si hlavu: Co se těm Čechům stalo? Je to tím, že se národnímu hrdinovi Jaromíru Jágrovi kdysi tak líbilo v Omsku, že přestoupil na pravoslaví? Chtěl jsem se nahý zabalit do americké vlajky a spáchat demonstrativní sebevraždu skokem z žižkovské televizní věže.
Též jsem si lámal hlavu otázkou, kde se vzala v tomto národě taková nenávist k Američanům. V zemi trampů, maskáčů a Askalony, v zemi usáren, zelených jeepů a skupiny Greenhorns alias Zelenáči?
A nakonec se ukázalo, že průzkumy měly pravdu. Češi se od roku 1989 vůbec nezměnili a nikam neposunuli.
Na východ vyhlíží sotva třetina obyvatelstva, ale dokonce i malá část voličů KSČM je ochotna jít někam na ulici něco proti Američanům vykládat a o něco se přít.
Průzkumy veřejného mínění berme vážněji
S naším členstvím v NATO jsou i mnozí komunisté víceméně smířeni a protiamerické hudrání si nechají doma za pec. To vše potvrdil například Jan Hartl v úterních Lidových novinách.
Takže poučení číslo jedna: Berme všichni průzkumy veřejného mínění o něco vážněji, poskytují přesnější odraz než pocity vyzobané ze sociálních sítí a internetových diskusí.
Bylo by dobré, kdyby průzkumy brala vážně nejen vláda, ale i veřejnoprávní média.
Vzhledem k rozložení společenských postojů není napříště žádoucí vyvažovat v debatách způsobem jeden rusofil na jednoho normálního člověka, ale v rámci demokracie spíše v poměru jedna ku čtyřem, tedy jeden abstraktní Vyvadil na čtyři obyčejné lidi s obyčejnými názory.
Poučení číslo dvě s tím souvisí: Neberme plky na sociálních sítích jako odraz reality. Na druhou stranu: děs z národní ostudy vyslal mnohé do ulic a k silnicím i přes mizerné počasí a mnoho z nich také zmobilizovaly právě sociální sítě.
Postoj je celkem jasný
Pokud se politici zdráhali pojmenovat pravým jménem věci související s naším spojenectvím, závazky a obranyschopností, teď už se bát nemusí. Kde veřejné mínění stojí, je vcelku jasné.
Kdo z politiků povede proruské a protiamerické řeči ode dneška nadále, bude podezírán, že v tom má nějaké jiné než populistické zájmy, třeba finanční, obchodní nebo je něčí agent.
To, že je v otázce ruské agrese a Ukrajiny rozštíplá vládní sociální demokracie, bylo zjevné a viditelné. Takže i v jejím případě se teď vyjeví, kdo šířil ruskou propagandu z populistických důvodů.
Touha být s lidem dnes velí opak, proamericky nadšený premiér Sobotka nakonec dnes vyrazil za náhle populárními americkými vojáky až do Plzně.
A poučení třetí: Rusofilové, kteří vás masírují maily a facebookovými vzkazy, jsou většinou tzv. trollové, kteří to dělají profesionálně. Přejme tajným službám, aby se jim dařilo rozklíčovat tyto vazby: agenty, trolly a jejich řídící důstojníky. A aby ta práce tajných služeb přinesla i nějaké ovoce z hlediska vyšetřování.
Poučení čtvrté: Český národ, když mu hrozí opravdu velká ostuda, se dokáže vzpamatovat. To docela potěší, ne? Pravila jedna kolegyně: „Docela mne to překvapilo u národa, který volil Zemana...“
Zeman byl protestní volba
Myslím, že když lidé volili Zemana, nebylo to ani trochu z adorace, byla to převážně protestní volba, lidé mimo největší města volili převážně proti tehdejší vládě a jejím prachmizerným ekonomickým výsledkům. Nezapomínejme, že strana Zemanovci se pak ani nedostala do parlamentu.
Přečteno včera v Českém rozhlase Plus
Na Bloombergu je zajímavý článek o tom, jak Pákistán ekonomicky spoléhá na to, že se stane čínskou superdálnicí směrem do Evropy. Nový 3000 kilometrů dlouhý „ekonomický koridor“ má vést ze západních čínských provincií do Gwadaru, který nově postaví Čína v Arabském moři. Koridor povede přes nejvyšší světové velehory, přes území, o která se vedou disputace, i skrze povstalecká území.
V ekonomickém koridoru bude ropovod, plynovod, budou zde skladiště, továrny, dálnice a železnice a uhelné, solární a větrné elektrárny. Pákistán připravuje speciální armádní divizi o síle 12 000 mužů, která bude chránit bezpečnost čínských dělníků. O tom všem přijede do Pákistánu vyjednávat čínský prezident, jehož návštěva tam vzbuzuje velká očekávání.…
Na serveru Eurointelligence se vracejí k německému zvýšení mezd, které leckdo oslavuje a má dojem, že Německo se přece jen snaží povzbudit poptávku a růst inflace. Tak se třeba psalo, že mzdy ve veřejném sektoru mají vzrůst o 4,83 procenta. Jenže to se netýká státních zaměstnanců, ale pouze těch, kdo pracují pro stát na časově omezený kontrakt. Reálný růst mezd v Německu činí 2,1 procenta, což není nic závratného v případě ekonomiky, která má letos reálně růst o dvě procenta, v eurozóně, která má inflační cíl dvě procenta, a pohybuje se přitom hluboko pod ním či na hraně pádu do deflace.
