Pak je ve hře genderová rovnováha, to, co kdo měl, či neměl v minulém období, o co kdo má, či nemá zájem, a v neposlední řadě v celé kalkulaci poněkud překáží Británie, o níž nevíme, jak dlouho se v EU vlastně ještě hodlá zdržet a zda se chce podílet na mocenské kalkulaci.
Co se hledání shody či dohody v rámci V4 týče, jsou tu nějaké společné zájmy ve věci prohlubování jednotného trhu, ve víceletém finančním rámci, v migrační tematice a podobně, podobná rétorika v názoru na to, jak radikálně bojovat s klimatickou změnou. Jenže stejně důležité jsou rozdíly.
Vezměme si třeba Slováky. Jsou členy eurozóny a musejí se v rámci hledání kompromisů zajímat o to, kdo bude předsedou Evropské centrální banky (ECB), což zase vůbec nezajímá ostatní země V4. A i kdyby je to zajímalo, nemají do toho co mluvit. Zároveň chce Slovensko vždy být v evropském jádru – spolu s Německem a Francií –, proto možná bude chtít počkat, na čem se ono jádro dohodne.
Slováci mají tradičně kandidáty na různé funkce, objevují se jména jako místopředseda EK Maroš Šefčovič nebo ministr zahraničí Miroslav Lajčák. Slováci se sice mohou tvářit, že chtějí předsedu Evropské komise (EK) nebo to nějak zobchodovat, ale ve skutečnosti je maximem toho, co by mohli získat, post vysokého představitele EU pro zahraniční politiku. Jenomže k tomu by potřebovali širší podporu než V4, tedy například celé východní křídlo EU. Vzdělání obou slovenských kandidátů z moskevského MGIMO v dobách SSSR ovšem nemusí třeba pobaltským uším znít zrovna libozvučně.
Zdaleka ne na všem se V4 neshodne ve věci zahraniční politiky. Třeba Poláci jsou ostře protiruští – a Maďaři přesně naopak. Poláci pomáhají Ukrajině, ale maďarsko-ukrajinské vztahy jsou napjaté.
Harmonii brání i členství v různých frakcích v případě vládních stran V4. Slovenský Smer je v socialistické frakci, která by ráda viděla Nizozemce Franse Timmermanse na pozici předsedy EK nebo alespoň parlamentu. Hnutí ANO je v liberální ALDE, která finišuje společnou frakci s macronovci, maďarský Fidesz je v lidovecké frakci EPP (i když má pozastavené členství) a polská strana Právo a spravedlnost (PiS) je ve frakci Konzervativců a reformistů – spolu s českou ODS a odcházejícími britskými konzervativci.
V bruselských kuloárech se ovšem mluví o tom, že by PiS tuto frakci mohla opustit a vstoupit do EPP, jejím členem je přitom polská opoziční Občanská platforma. Pokud by se obě polské „znepřátelené strany“ snesly v jedné frakci, dosáhly by po brexitu a odchodu britských europoslanců socialisté i evropští lidovci v Evropském parlamentu opět na většinu, a to i bez ALDE či zelených. Otázkou však je, zda by si třeba v takovém Německu přáli, aby země V4 měly v EPP víc europoslanců než Německo. Pokud by PiS do EPP vstoupila, je možné, či dokonce pravděpodobné, že by polská opoziční Občanská platforma odešla a vstoupila do liberální ALDE. I o tom se v Bruselu jedná.
Pokud jde o předsedu Evropské rady (tedy řekněme schůze premiérů), je třeba brát v úvahu, že o tento post nemá Německo zájem: chce předsedu EK nebo předsedu ECB. Leckdo může na ten či onen post uvažovat o Angele Merkelové, ale německá kancléřka nyní musí zachraňovat chřadnoucí preference CDU, a to doma, z pozice kancléřky.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
