A mohou k očkování nutit jiné instituce než stát? Školy? Univerzity? Zaměstnavatelé?
Přemýšlí o tom leckdo, přehledně to sumarizuje Andreas Kluth pro Bloomberg.
Také s vakcínami, na které je lidstvo dávno zvyklé, nebyly tyto otázky nikdy zodpovězeny: neštovice, spalničky, černý kašel, obrna apod. (Dokonce se povinně očkuje proti tetanu, což ani není typicky nakažlivá choroba).
Většina vlád na světě zatím postupuje zlehka, nechce si lidi odcizit, preferuje dobrovolnou kooperaci. Itálie zavedla povinné očkování pro všechny, kdo pracují ve zdravotnictví, Británie zvažuje totéž. Někteří politici veřejně zvažují drastická opatření. Tak například filipínský diktátor Rodrigo Duterte pohrozil, že „odmítače očkování zavře do vězení“.
Školy, kluby a zaměstnanci také zatím váhají. Americké univerzity žádají očkování po všech, kdo se chtějí na podzim fyzicky vrátit do učeben a na koleje, ale dočasně umožní odmítačům studovat virtuálně. Totéž nabízejí některé banky na Wall Street, jako třeba Morgan Stanley.
Klasický liberál – tedy někdo, kdo si cení svobody nade vše – musí zohlednit tři roviny debaty: morální, legální a praktickou. Morální úvaha musí začít premisou, že mi nikdo nesmí nic nařizovat, ani pro moje vlastní dobro. V této logice jsou i bezpečnostní pásy v autě malým krůčkem k tyranii.
Jenže chránit něčí individuální život a zdraví je jen sekundární účel očkování. Hlavním cílem je urychlit naplnění kolektivní imunity, aby se virus přestal komunitně šířit.
Povinná vakcinace se tak více než povinnému bezpečnostnímu pásu blíží zákazu telefonování za jízdy: ten platí proto, že vaše případná nepozornost a bezohlednost může zranit či zabít někoho jiného. Moje odmítačství očkování ze mne dělá vektor šíření koronaviru a semeniště pro nové mutace a varianty.
Jde o „princip škody“ definovaný Johnem Stuartem Millem v roce 1859 v eseji „O svobodě“. Jediný důvod, proč realizovat moc nad členy civilizované komunity a proti jejich vůli, je zabránit škodě způsobené ostatním.
Veřejné zdraví je sdílený statek, kde se zájmy jedince mohou srážet se zájmy společnosti, a nějaká regulace je třeba. Jde o něco podobného, jako je přílišný výlov oceánů nebo znečišťování oběžné dráhy vesmírným odpadem. V podstatě jde o to, že v globálním tažení proti pandemii (ne)může být někdo černý pasažér.
Nejprve je ale třeba zařídit, že je vakcín bezpečný dostatek a jsou pohodlně dostupné. Nelze nařizovat něco – a už vůbec ne pod hrozbou pokuty či sankcí –, co není s jistotou k mání.
Další otázka je bezpečnost vakcíny. Nic není bezpečné stoprocentně a musí být jasné, kdo zaplatí případné odškodnění za následky.
Také se dosud neví, do jaké míry vakcíny omezují možnost onemocnění, vážný průběh a do jaké míry omezují infekčnost. Pokud se ukáže, že omezují infekčnost méně, než si myslíme, těžko argumentovat veřejným zdravím.
A pak je tu také lidská povaha. Průzkumy v Německu naznačují, že vynucování může vést k tomu, že lidé přestanou být ochotni dodržovat dobrovolně ostatní opatření. Lidé mají averzi ke kontrolám a neradi jsou manipulováni.
Tolik Kluth. Dodejme, že v České republice soudy vládě všechno vrací a shazují, i když samozřejmě záleží na tom, jak „neprůstřelné“ by bylo právní a legislativní odůvodnění.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
