Pak se propadla na 17. místo mezi investičními bankami světa. Nyní chce být opět jako „Goldman Sachs Asie“.
Nomuru pochopitelně známe i v České republice, kde bohužel svého času propůjčila jméno finančnímu polosvětu přisátému na hlavní politické strany. Podivně „zprivatizovala-nezprivatizovala“ banku IPB, obohatila se na podezřelém prodeji Prazdroje a nakonec si na první Topolánkově vládě se silnou podporou z Klausova Hradu vymohla vyrovnání, které obsahovalo protiústavní a protizákonnou klauzuli o slibu vlády o zastavení trestních stíhání proti manažerům Nomury, kteří měli co do činění s transakcemi v České republice. Tehdejší ministr financí Vlastimil Tlustý za ODS to dokonce rozesílal státním zástupcům a soudcům jako jakýsi metodický pokyn.
Globální image Nomury ovšem kauzou v naší provincii příliš neutrpěla, zvláště když to bylo korunováno dohodou s vládou, kterou podpořil i prezident. Oslabení globální pozice Nomury bylo dáno jak dvě dekády trvající stagnací japonské ekonomiky, tak především velikášským rozhodnutím odkoupit po roce 2008 od krachující banky Lehman Brothers všechna evropská a asijská aktiva.
Problémy Nomury pokračovaly. Ještě vloni v dubnu přišlo 500 zaměstnanců divize „european cash equities“ v Londýně do práce, aby se dozvěděli, že jsou na minutu propuštěni a jejich telefony okamžitě deaktivovány.
Máme si přát nově expandující a ozdravenou Nomuru opět v České republice? Raději snad ne. I když otázka je, zda je lepší Nomura, nebo dravci z komunisticko-kapitalistické Číny. Historickou ironií ale mimochodem je, že Japonci kontrolovali Plzeňský Prazdroj už dvakrát. Nejprve jako finanční dravci prostřednictvím londýnské divize Nomury, nyní podruhé jako seriózní strategický investor a skutečný výrobce piva.
...
Zajímavý článek má na Project Syndicate ekonomika Carmen Reinhardtová. Gabriel García Márquez, autor slavného románu „Sto roků samoty“, pocházel z Kolumbie. Jistě by prý ale ocenil magický realismus nových argentinských dluhopisů, tuto kombinaci faktu a fantazie. Argentinská vláda totiž právě prodala stoleté dluhopisy v nominální hodnotě 2,75 miliardy dolarů. Odtud vtipný titulek článku „Sto roků zadlužení“.
Je nepochybné, že současná argentinská vláda učinila významný pokrok: vrátila zemi na trhy, liberalizovala finanční toky, omezila státní dotace apod. Přesto je tu zajímavá inklinace finančních investorů k pozoruhodnému riziku. Za posledních sto let zbankrotovala Argentina celkem osmkrát, resp.celkem osmkrát defaultovala na svůj zahraniční dluh. Země vystřídala pět měn, měla tedy celkem pět „měnových reforem“, zařídila si několik epizod hyperinflace, experimentovala s kapitálovými kontrolami a konfiskacemi majetku. V roce 1916 měla Argentina 12. největší HDP na světě, dnes je 66. Koupili byste si na základě selského rozumu stoletý dluhopis státu s podobnou historií? Finanční trhy si tím zjevně hlavu moc nelámou.
Nízké nebo nulové výnosy dluhopisů velkých vyspělých zemí tlačí investory k riziku. Nenakupují se jen dluhopisy Argentiny, ale na dračku jdou i dluhopisy Kypru, který byl ještě před čtyřmi lety na pokraji bankrotu. Spekulativní peníze se valí na Island, který natvrdo zbankrotoval před pouhými osmi lety. Přitom MMF před nákupem islandských aktiv varuje.
Investory částečně uklidňuje, že celková míra zadlužení státu je v případě tzv. nových trhů často nižší než ve vyspělých zemích. Carmen Reinhardtová upozorňuje, že historie po roce 1945 naznačuje, že více než polovina státních bankrotů na nových trzích po roce 1945 se odehrála na úrovni státního dluhu vůči HDP, který byl nižší než maastrichtských 60 procent vůči HDP.
...
Milé čtenáře a příznivce Monitoru JM upozorňuji na právě vydanou knihu výběru z mých nejzajímavějších článků uplynulých sedmi let. Kniha se jmenuje Na tříkolce mezi tanky, podle životopisného rozhovoru, který se mnou vedla novinářka Anastázie Harris a který publikaci uvádí.
