1. Monetární politika byla efektivní, protože zabránila nejhoršímu. Bez dodatečných opatření ECB z března by se už Evropa propadla do deflace a recese, píše Mohamed El-Erian.
2. Agresivní měnová politika může zabránit nejhoršímu, ale nemůže sama zařídit, co je opravdu třeba: vyšší a udržitelný ekonomický růst. Vlády musí s centrální bankou sdílet břemeno. Musí více investovat do infrastruktury a zaujmout více prorůstovou fiskální pozici.
3. S tím, jak Evropa čelí i neekonomickým šokům (politický vývoj v jednotlivých státech, brexit), musí eurozóna reagovat tím, že posílí svou ekonomickou a finanční architekturu. Zkompletuje bankovní unii a zařídí větší fiskální integraci.
4. Řešení citlivých situací - jako je například ta řecká – komplikuje nedostatek vzájemné důvěry mezi věřiteli, tedy evropskými vládami, Evropskou komisí, ECB a MMF.
Dodejme, že je symptomem evropské krize a slabosti, že vizi zde předkládá centrální bankéř, tedy technokrat, zatímco politici jsou schováni za bukem a bojí se.
...
Mary Dejevská ve Financial Times polemizuje s tím, jak všichni z tábora „remain“ považují za naprosto jasné, že by se z případného brexitu radoval Putin. Všichni, kdo podporují brexit, jsou z tábora „remain“ cejchováni jako služebníci Putina.
Logika je taková, že si Putin přeje destabilizaci či kolaps společné Evropy.
Autorka si ale myslí, že Rusku sice může vyhovovat o něco slabší unie, ale rozhodně si prý nepřeje dezintegraci nebo nestabilitu EU. I obchodování s EU jako jedním obchodním celkem je pro Rusko důležité a výhodné. Úspěch EU prý Putina inspiroval k vytvoření Euroasijské unie, která je nyní sice v troskách, ale měl to být partner pro EU, nikoli konkurence. A zničení EU jako pomsta – to si prý v Rusku nikdo nepřeje.
Nevím – je to sice zajímavé, ale moc přesvědčivý mi ten článek nepřijde. I když je vždycky podnětné přečíst si argumenty, které jdou proti proudu.
...
Tenhle článek Gideona Rachmana je sice čtrnáct dní starý, ale je důležitý. Zvláště závěr.
Trump a Putin formují jakousi „mutual admiration society“, dvojici vzájemného obdivu. Silní macho lídři spolu často dobře vycházejí. Nejprve. Ale protože jejich vztah je založen na stylu, nikoli na principech, hodnotách a podstatě, často dojde brzy ke spektakulárnímu rozchodu. Erdogan se kamarádil s Putinem i Asadem a kde jsme dnes? A z paktu mezi Stalinem a Hitlerem byla do dvou let válka. Potíž se silnými lídry je v tom, že se jejich násilný spodní proud v domácí politice přelévá i na mezinárodní pódium.
