Současná německy psaná literatura je ve stadiu pohybu. Vychází až nepřehledné množství nových titulů, autorů každoročně přibývá tolik, že už ani nelze mluvit o trendu „překvapujících, svěžích prvotin“, jak tomu bylo ještě před deseti lety, protože ani ty už dnes neslibují prodejní úspěch – je jich příliš mnoho. Čtenáři tedy tápou a nakladatelé si zoufají z množství došlých rukopisů. Nicméně jeden trend vystopovat lze: vycházející knihy nových, mladých autorů se zdají být v posledních letech přece jen o něco vyzrálejší, jdou víc do hloubky, jsou stylisticky i výrazově vyrovnanější a přes starou známou slabinu německy psané literatury – přílišnou zahleděnost do sebe a sebezpytující pohrouženost do smyslu bytí – se objevují dobře napsané příběhy a občas i humor. Rovněž jazyková a řemeslná úroveň jsou na výši, ubylo neohrabanosti, nejistoty, jednoduchosti a pouhé snahy se jakkoli vyslovit. Ve velké konkurenci se někteří mladí autoři víc zamýšlejí nad stavbou textu a jeho propracovaností, objevují se vedlejší linie, které příběh obohacují, ubývá pouhé sebereflexe. Co problémy nedělá, jsou témata – těch je dnes přirozeně nepřeberné množství, což platí nejen pro německy psanou literaturu. Prosazují se více příběhy nekonvenční, čerpající z prostředí měnícího se klimatu země, ať už je to imigrace, pohyb mezi jednotlivými vrstvami společnosti, a značný přínos lze zaznamenat i u textů reflektujících život v bývalé NDR.
Ztracené případy Koncem června soutěžilo v rámci Dnů německy psané literatury v rakouském Klagenfurtu čtrnáct autorů o jedno z nejprestižnějších ocenění v oblasti německy psané literatury, o Cenu Ingeborg Bachmannové. Za svůj text Ich finde Dich/Rabenliebe ji po zásluze získal německý autor Peter Wawerzinek (1954), pozoruhodná a originální postava současné berlínské kulturní scény. Mezi řadou nadějných mladých autorů na sebe 56letý Wawerzinek upozornil vyzrálostí charakteru a životními zkušenostmi, z nichž ve svém textu čerpal především. Pohnutý osud ho po mnoha letech dovedl k napsání příběhu osamělého a smutného dětství sirotka, kterého rodiče před emigrací z NDR nechali krátce po narození v dětském domově a odsoudili ho tak k celoživotnímu traumatu, s nímž se dlouho a statečně vyrovnával. Hluboce citově prožitý a s jistým pohnutím, ovšem bez zbytečného patosu přednesený text také nejvíc zapůsobil na sedmičlennou porotu, jíž u ostatních textů občas scházelo větší osobní zaujetí, vášeň a vitalita. Předsedal jí renomovaný německý spisovatel a publicista Burkhard Spinnen.
Dny německy psané literatury, pořádané se střídavým úspěchem už od roku 1977, podporuje řadu let televizní stanice 3sat, která představuje v přímém přenosu nejen všech 14 soutěžních čtení jednotlivých autorů včetně následující odborné diskuse porotců, ale Dny provází i řadou reportáží a filmů o význačných osobnostech literárního světa. Porota už od začátku roku vybírá z mnoha set uchazečů čtrnáct jmen, z nichž je většina neznámých a mezi nimiž se v posledních letech objevuje stále víc talentů. Ale jak ve své zahajovací řeči uvedla německá autorka Sibylle Lewitscharoffová, z některých klagenfurtských vítězství se po letech vyklubou ztracené případy, zatímco mnozí z poražených už dnes mají za sebou pozoruhodné dílo. Vítězství v této mediálně i odborně sledované soutěži patří vedle německé Knihy roku a několika málo dalších prestižních cen k významným úspěchům, jež ovšem nelze v současné knižní nadprodukci přeceňovat. Naopak je pro autora máloco tak ponižující a traumatické jako veřejné zostuzení známými kritiky před publikem v sále, diváky u televizních obrazovek a zájemci o literaturu v celém světě, od Říma až po Mexiko.
Porotu kromě Wawerzinekovy syrové, výrazně poetické Krkavčí lásky už žádný další text vysloveně nenadchl, téměř všechny byly ovšem dobře řemeslně zvládnuté. Na jasné odmítnutí narazil Josef Kleindienst se svým až nechutně střízlivým protokolárním záznamem série sexuálních ponížení, jakousi „pornografií moci“ s nevinným názvem Výlet (výstižněji spíš jakési skličující a hnus vyvolávající literární road movie), stavící čtenáře do nepříjemné role voyeurů.
Osobní příběhy a líčení rodinných a jiných vztahů to měly letos o poznání snazší než v minulých letech. Kočičí hory Sabriny Janeschové zaujaly jak zdařilou epickou formou, tak zajímavě zvoleným námětem (vyhnání polských sedláků těsně po válce z Ukrajiny do slezských, mezitím německými usedlíky opuštěných dvorců). Volker H. Altwasser přečetl ukázku ze svého moderního námořního románu Poslední rybáři, který se svými somálskými piráty a dnes už smutně prázdnými, z velké části vylovenými mořskými hlubinami postaral o aktuálnost, ovšem přes brilantně popsané stahování z kůže vzácného, prudce jedovatého chřestivce krátkorypého „prakticky zaživa“ nedokázal úplně přesvědčit. Oslava fragmentu, sterilita Postapokalyptický intertextuální text (Schnitzler, Kubrick, Apollinaire) vídeňského autora a mladého vědce Thomase Ballhausena Cave canem byl sice zahalen rouškou tajemna, ale zdálo se, že v textu oscilujícím mezi starým Římem a moderní dekadencí už není co poodhalovat. Švýcarka Dorothee Elmigerová (1985) sklidila naproti tomu přes lehkou bezradnost poroty nakonec jednoznačnou chválu za svůj originální, zdařile artificiální a kolážemi protkaný intertextuální text Pozvánka odvážným, jenž jako by tu zastupoval věčně melancholický životní pocit mládí. Tato „oslava fragmentu ve fragmentovaném světě“ nakonec získala druhé nejdůležitější ocenění, Cenu KELAG. Divoce rozbujelý obraz proudu vědomí Abecedy příznaků zapůsobil přes svůj výrazný, silně teatrálně zabarvený přednes velmi sympaticky a jemně působící rakouské, v Berlíně žijící autorky Vereny Rossbacherové, jemuž musela porota nezbytně vytknout přehnaný manýrismus (ten by ovšem sám o sobě ještě nemusel být slabinou), na mnohé posluchače až závratně svůdnou přemírou asociací a obrazů a vyvolal u poroty i protichůdné názory. Víc odborné konfrontace a méně sžíravosti by porotě ostatně při její fundovanosti vůbec neškodilo, občas postrádala opravdové zaujetí, vášeň i humor a ve svých komentářích se spíš zaměřovala na sterilitu mladé literatury, jež vedle vlastních rodinných témat nenabízí další náměty – a pokud ano, tak jen v podobě přehnaně drastických příběhů jako u již zmíněné Kleindienstovy sadisticky ponižované dívky. Nejlépe analyticky argumentovali a k textu se vyjadřovali Meike Feßmannová, Hubert Winkels a Paul Jandl. Ani Burkhardu Spinnenovi nechyběla preciznost, výstižnost a humor. Projevy ostatních porotců často buď nebyly na místě, nebo působily příliš vlažně a nepřesvědčivě.
Apatie a málo humoru Do užší nominace se ještě prosadili nesměle působící Judith Zanderová (Věci, které jsme si dnes řekli) a naopak přesvědčivě vystupující Daniel Mezger (Zůstaň naživu). Mladá autorka z Meklenburska – Předního Pomořanska byla za obdivuhodně bezútěšné vylíčení nechtěného těhotenství své šestnáctileté, naprostou apatií přemožené hrdinky z bývalé NDR odměněna Cenou 3sat, zatímco Mezgerův silně depresivně, až zoufale bezmocně působící monolog vesnického učitele, marně se snažícího vymanit ze zničujícího vlivu své bývalé, bez ustání sebevraždou vyhrožující přítelkyně, vyšel pro častou redundanci naprázdno.
Humoru bylo letos v Klagenfurtu méně. „Roztomile žertovným“ shledala porota příběh nepřirozeného vztahu dospívajícího syna a jeho dementního otce od německého spisovatele Christophera Kloebleho s názvem Skrytý člověk. Mnichovský sloupkař Süddeutsche Zeitung Jetzt.de a autor Max Scharnigg nedokázal uspět s příběhem citově zraněného a k naprosté neschopnosti psát odsouzeného novináře, který se poté, co zjistil nevysvětlitelnou nevěru své přítelkyně, stáhl pod schody činžovního domu, aby tam bez jídla a pití překonal svou náhlou dvoutýdenní paralýzu (Výstup na severní stěnu Eigeru pod schodištěm). Jedině giessenský herec, režisér a hudebník Christian Fries dokázal po skvělém přednesu své strhující a humornými pointami vyšperkované ukázky proklouznout s prózou Hutmacher, soukromě do užšího výběru.
Přesvědčivě se představil Aleks Scholz s textem Google Earth: brilantně vyprávěný, ovšem snad až příliš bezchybný, a tudíž sterilní a chladný, „satelitním“ zoomem vybavený pohled nadzemské kamery na sebekompostaci hrdiny v panoptiku německé zahrádkářské kolonie získal nakonec čtvrtou Willnerovu cenu, i když se mohlo zdát, že jde o nasimulovaný a velmi dobře naprogramovaný klam.
Osobní zaujetí Všechny předčítané texty jsou v okamžiku živého přenosu umisťovány na internet na adrese http://bachmannpreis.eu, a to v osmi jazycích (němčině, angličtině, francouzštině, italštině, slovinštině, chorvatštině, češtině a španělštině), takže literárně zainteresované publikum z jiných zemí (jež má na této webové stránce k dispozici také přímý přenos pořizovaný stanicí 3sat a další aktuální videa) může pro některého z kandidátů hlasovat elektronicky. Zmíněná webová adresa ovšem uvádí podrobné informace už několik týdnů před zahájením Dnů a obsahuje mimo jiné i cenný archiv, v němž si lze poslechnout třeba starší diskuse poroty o jednotlivých kandidátech či zahajovací projevy známých osobností literární scény (např. Iliji Trojanowa z roku 2008) nebo si přečíst starší soutěžní text u nás dnes už z překladů známého Michaela Stavariče.
Jisté je, že za rok se v Klagenfurtu objeví opět řada neznámých jmen. Této pestrosti se nelze v dnešní době ubránit – ale proč taky? Literární show kolem jména slavné rakouské básnířky Ingeborg Bachmannové (1926–1973) by bylo možné leccos vytknout: dokonce už vyšel i návod, jak v Klagenfurtu zvítězit. Ale slabší roky má tato soutěž, jak se zdá, za sebou a už několik let dává přednost živým, opravdovým příběhům, z nichž je patrné autorovo osobní zaujetí a snaha podat zprávu o našem překotně se měnícím světě. A přestože ji přenáší televize, mají její průběh i převládající atmosféra stále ještě spíše komorní charakter.
***
Televizní stanice 3sat představuje v přímém přenosu všech 14 soutěžních čtení jednotlivých autorů včetně následující odborné diskuse. Přináší ale také řadu reportáží a filmů o význačných osobnostech literárního světa.
Jisté je, že za rok se objeví opět řada neznámých jmen. Této pestrosti se nelze ubránit – ale proč taky? Dokonce už vyšel návod, jak v literární show okolo jména slavné básnířky Ingeborg Bachmannové zvítězit.
O autorovi| Radovan Charvát, překladatel Autor je překladatel z angličtiny a němčiny
