Tím dramatickým a podstatným noviny nenaplníte, protože to se děje v nezajímavém cizácku, to domácí má obvykle tak malé rozměry, že se musíte vyzbrojit zvětšovacím sklem, abyste něco k reportování vůbec našli. To se však naštěstí o humanitární katastrofě, která v uplynulých dnech postihla Prahu 6 – Dejvice, říci nedá.
Voda v Dejvicích způsobila zdravotní problémy stovkám lidí. Mohou za to zřejmě koliformní bakterie |
A s notnou dávkou pýchy musím říci, že český tisk i audiovize splnily svůj úkol na jedničku. Měli jsme reportéry na místě činu, nacházeli jsme zajímavé osudy („Muž sprchoval těhotnou ženu hrníčkem!“) i mezinárodní souvislosti („Vodu otrávila bakterie, kterou známe z Egypta!“), poskytovali jsme prostor i samotným obětem.
Svědectví přímo z ulic
Kdo by se například neubránil dojetí při četbě svědectví Kateřiny Svobodové, redaktorky Lidových novin, která přesto, že si neštěstí vybralo svou daň přímo v její rodině („Mezitím se probouzí manžel. Je mu prý nějak divně od žaludku.“) a že ani ona sama nebyla ušetřena („Teplota 37,6, průjem.“), statečně podávala cenná svědectví přímo z ulic Prahy 6. „Je to tu hrozné. Všechna balená voda ve večerkách je vykoupená. Když jsem šla do lékárny, tak už tam neměli ani žádné prášky na zažívací potíže.“ Ano, pár obyčejných slov. Ale tolik bolesti.
Voda v Dejvicích nebude pitná do pátku. Radnice podá trestní oznámení |
I já, přestože žiji v relativním bezpečí Prahy 7, jsem na sobě pocítil důsledky katastrofy (Praha 7 má s Prahou 6 společnou hranici) a na ulicích jsem potkával zoufalé Šesťáky (liší se od nás na první pohled, nenosí svetry s jelenem) chlemtavě pijící naši vodu.
V pravém smyslu slova běženec
A ačkoliv netoužím po mediální slávě, musím zde uvést, že i já jsem jednoho uprchlíka – Honzu (jejich varianta našeho jména Honza) – přijal do středu své rodiny a poskytl mu první pomoc.
Ve vodě v Dejvicích byly i viry. Lidé se mohli nakazit kontaktem mezi sebou |
Škoda že ho někdo nevyfotil, když ke mně přišel, jeho zpocená, ztrhaná tvář by se byla bývala mohla stát ikonickým obrazem Velké dejvické epidemie už navždy (příběh, který mi vyprávěl, byl prostý: o vypnutí vody se dozvěděl, když běhal ve Stromovce, takže se stavil osprchovat u mě – inu, v pravém smyslu slova běženec). Přemýšlím o tom, co s ním dnes asi je. A co s tou paní, kterou manžel sprchoval hrníčkem? Co manžel paní Svobodové? Sehnali živočišné uhlí? Alespoň na černém trhu?
Klid, přádek a chlorovaná voda
Nikdo, nikdo se nám nemůže divit, že nechceme přijímat uprchlíky z nějakých cizích, neznámých zemí, když máme takové problémy doma. Proto je naší povinností v té smršti emocí naslouchat i hlasu rozumu.
Zkažená voda v dejvických kohoutcích odhalila zranitelnost celé Prahy |
Lze předpokládat, že se do ulic Dejvic jednou vrátí klid, pořádek a chlorovaná voda. A co bude pak? Vrátí se Dejvičtí zpátky tam, odkud přišli? Anebo zůstanou a budou dál pít naši vodu, dávat svoje děti do našich školek, posedávat v našich kavárnách a užívat si další výdobytky naší civilizace, o které se sice nezasloužili, ale na něž se tak rychle a snadno zvyká?!
