Jak se to probuzení dotýká zájmů českých? To je otázka, při níž pamětník 21. srpna 1968 zastříhá ušima. Tedy jak kdo.
Lze válku v Gruzii srovnat se sovětskou invazí v roce 1968? „To nelze srovnávat. Československo tehdy nezaútočilo na Podkarpatskou Rus, invaze nebyla odpovědí na náš útok,“ píše Klaus na dotaz MF Dnes. Tady si sám nabíhá, neboť Podkarpatská Rus byla částí SSSR. Uplatňuje-li Gruzie svou suverenitu ve své Jižní Osetii, znamená to snad, že útočí na Rusko? Český prezident nám tak sugeruje, že Jižní Osetie je legitimním hájemstvím Moskvy.
To podstatné lze přitom říci docela prostě. Ty dvě události, které dělí čtyřicet let, srovnatelné jsou. Gruzínci v roce 2008 stejně jako Čechoslováci v roce 1968 porušili něco, co je Moskvě svaté, narazili na bariéru, které se říkalo Brežněvova doktrína. Brežněvova doktrína nebo též doktrína omezené suverenity vypadala v praxi takto: sovětský satelit, který vybočí z řady a poruší to, co je Moskvě svaté, je legitimním cílem sovětské intervence. Jako třeba Československo v roce 1968, požadující Moskvě nepřijatelnou svobodu tisku a demokratizaci. Zemřela ta doktrína spolu s Brežněvem? Vůbec ne, jak teď dokládá právě Gruzie, když požaduje plnou suverenitu na celém svém území. Porušíš, co je Moskvě svaté, a dostaneš přes hubu. To platilo v roce 1968 u nás a v Gruzii dnes.
Václav Klaus omezenou suverenitu chápe, píše-li „jsem smutný z toho, že se nechce brát realita, jaká je“. Jistě, prezidentu Saakašvilimu je reálpolitika odporná, jím nařízený útok byl chybný a v učebnicích jednou poslouží za výstražný příklad přepjatých ambicí. Znamená to ale snad, že máme naplňování gruzínské suverenity na gruzínském území zpochybňovat? I my přece zápolíme s omezenou suverenitou. Co se týče rozhodování o radaru v Brdech, i tady Moskva slyší na Brežněvovu doktrínu.
