Miloš Zeman má pro ruské impérium pochopení. A má i pochopení pro geopolitiku. Pokud Rusko zabralo Krym a nikdo s ním o něj neválčí, pak Krym podle Zemana prostě je ruský. Stejně jako Izrael zabral Golanské výšiny nebo Čína Tibet. Ačkoli je naší morální povinností protestovat, bez ochoty bojovat změníme na těchto anexích jen málo. Tyto zdánlivé banality opakujeme proto, abychom ukotvili uvažování Miloše Zemana (a mnoha dalších): přísně geopolitické, zbavené emocí i morálních sentimentů, zdánlivě cynicky realistické. Přesto se český prezident hluboce spletl, tak jako se v jiných otázkách plete velká část Západu. Klíčové neporozumění tkví v argumentu „Rusové nejsou blázni, aby se pouštěli do operace, která jim přinese více škody než užitku.“
Tento argument je mylný.
Ruské impérium je naopak ochotno udělat takřka cokoli, aby obnovilo svou dávnou velikost. Klíčová otázka zní: hodlá obnovit i velikost, kterou mělo za Josifa Vissarionoviče Stalina?
Rusko se dopouští zločinu proti míru, šílence je zapotřebí izolovat, řekl Zeman. Uznal, že se mýlil |
Před patnácti lety, 10. února 2007, zmrazil na bezpečnostní konferenci v Mnichově Vladimir Putin svět svým projevem, v němž varoval, že Rusko nebude přihlížet přibližování sil NATO k ruským hranicím a že bude chránit rusky mluvící občany doslova kdekoli. Že to Putin myslí smrtelně vážně, jsme poznali již následující léto, kdy vpadlo do Gruzie. Dnes má svá vojska v Gruzii, udržuje nestabilitu v Moldavsku, anektoval Krym, vstoupil na východní Ukrajinu…
Nedosti na tom: účast běloruské armády v dnešním útoku na Ukrajinu dokazuje, že Rusko podniklo tichý „anšlus“ Běloruska. Jenže zatímco ruskou dlouhodobou snahu vytvářet nestabilitu v sousedních zemích lze chápat jako racionální strategii (z pohledu ruského impéria), útok třeba na kyjevské letiště dokazuje, že toto rácio už ruskému prezidentovi nestačí.
Můžeme spekulovat, jak moc jej proměnilo takřka čtvrt století takřka neomezené moci, či jak hluboce jeho myšlení poznamenaly poslední dva roky v koronavirové izolaci. Nicméně výsledkem je stav, jaký jsme viděli před pár dny v televizním projevu. Stav, který s heslem „dekomunizace“ velí zaútočit na „bratrskou“ Ukrajinu.
První problém Západu tkví v tom, že dlouhé roky nebral Rusko vážně. Teprve vpád do Gruzie nás vyléčil. Druhý problém Západu tkví v tom, že i nadále předpokládá, že Rusové „nejsou blázni, aby se pouštěli do operace, která jim přinese více škody než užitku“.
Řečeno bez obalu: Po Gruzii, Moldavsku a Ukrajině jsou i další země, v nichž žijí početné ruské menšiny. Země, které Rusko považuje za svůj zadní dvorek a svou sféru vlivu. A tři z nich jsou zároveň členy NATO. Naše uvažování takřka jednomyslně předpokládá, že na ně Rusko nebude zvyšovat tlak, protože nebude riskovat konfrontaci s USA a všemi jejich spojenci v NATO.
Rusko napadlo Ukrajinu, z měst včetně metropole zní výbuchy. Kyjev hlásí sestřelení několika letadel |
Tento racionální předpoklad nemusí vyjít. Faktickou anexí Běloruska se Rusko ocitlo na hranicích Polska. Litvu Lotyšsko i Estonsko obkličuje díky kaliningradské enklávě fakticky ze všech stran. Pobaltské státy s ostatními zeměmi NATO spojuje jen úzký koridor okolo polského města Suwalki.
Taková je geopolitická realita Evropy na počátku roku 2022. V této realitě, kdy Rusko požaduje stažení vojsk NATO před jeho hranice z roku 1997, kdy nelze vyloučit další stupňování ruského tlaku na země bývalého SSSR a Varšavského paktu, řeší Evropa primárně ceny energií a Česko se soustředí na úspory - včetně úspor v obranném rozpočtu.
Musíme doufat v nejlepší, ale být připraveni na nejhorší. Jestli tato krize skončí katastrofou, nebudeme se moci na nic vymlouvat a tvrdit: „Netušili jsme, čeho je Putinovo Rusko schopné.“ Nejenže tušili, věděli.
