Polsko mělo půl roku po svobodných volbách, Maďarsko týdny před tím otevřelo prchajícím východním Němcům hranice s Rakouskem. V Československu ale stále vládl tvrdý komunismus. Ve vzduchu ani záblesk naděje na změnu.
Tak mu někdo nalejte! Osobní vzpomínka na disidenta Petra Uhla |
Propustili mě o pár hodin dřív. Býval to oblíbený trik. Byl jsem mluvčím Charty 77 a bolševici nechtěli, aby mě před branami věznice vítali přátelé nebo zpovídali západní novináři. Pěšky jsem tedy přešel Nuselský most a mířil rovnou do Anglické 8. Do bytu Petra Uhla a Anny Šabatové. Byla to jedna ze tří pražských adres (těmi dalšími byly byty Dany Němcové v Ječné a manželů Bendových na Karláku), kde každý, kdo v disentu hledal pomoc, zastání, radu nebo jen informace, našel dveře vždycky otevřené.
Křižovatka chartovního života
Po příchodu jsem Petrovi v jeho pracovně hned položil otázku: „Jak dlouho to tu ještě bude trvat?“ Skepticky odpověděl: „No tak ještě rok, určitě.“ Nikdo jsme tehdy netušili, že za týden to všechno rupne, lidé zaplní ulice po celé zemi a hlasitě se přihlásí ke svobodě. Přesto mě jeho odpověď zarazila. Čekal jsem optimističtější uvítání. Ale v té odpovědi bylo zároveň skryté přesvědčení, které Petra provázelo celý život. Přesvědčení, že nemá smyl slinit prst a zkoumat, odkud kam zrovna větry vanou. Že nemá smysl takticky čekat, jak se rozhodují v Kremlu nebo na Hradě. Ale že naopak si svůj zápas musíme strategicky – trpělivě, pracně, ale i odvážně – vybojovávat tady doma, a to zdola.
Jsem zděšen světem, říkal zesnulý kritik Ruska i USA Petr Uhl. Loajalitu k Česku neuznával |
Byt v Anglické byl křižovatkou chartovního života. Jestliže Václav Havel dával disentu mozek (s přispěním Bendovy Paralelní polis) a Dana Němcová srdce, pak Petr Uhl s Annou Šabatovou zajišťovali plíce i krevní oběh. Uhl v roce 1978 zakládal Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných a v politickém procesu o rok později vyfasoval nejvyšší „pálku“ – pět let.
Přežil Mírov a po propuštění vydával samizdatový Infoch, který zveřejňoval nejen všechny důležité informace o Chartě, ale také pravidelně referoval o všech známých perzekucích, kterých se režim dopouštěl na svobodně se projevujících lidech. Založil Východoevropskou informační agenturu, která propojovala disidenty napříč východní Evropou.
  |
Díky těmto aktivitám se o perzekucích včas dozvídali politici i média na Západě. Lidem to dávalo ochranu, mnohým to zachránilo zdraví nebo i život. Zvlášť cenné to bylo pro ty, kteří se dostali do spárů totalitní moci na odlehlém venkově, kde by jejich osud jinak upadl v okamžité zapomnění. Lidská práva byla pro Petra alfou i omegou jeho života.
Jeho role v disentu byla zásadní
Odešel novinář a bojovník za lidská práva. Petr Uhl patřil k nejvýznamnějším disidentům |
Petr Uhl byl vždycky levičák. Asi jeden z nejvýraznějších a nejradikálnějších, které Charta měla. V tom jsme se lišili už tehdy. Do světonázorových diskusí jsme se raději nepouštěli. Já věděl, že s ním nehnu, on tušil to samé ve vztahu ke mně. Po revoluci se ve svobodné a demokratické společnosti naše cesty přirozeně rozcházely. Už jsme se nevídali denně, ale spíš sporadicky. Ale to všechno se mi jeví jako podružné ve světle toho, jak vnímám jeho roli v českém disentu. Byla jedinečná a zcela zásadní. Byl to buldozer, který přispěl k pádu režimu a nám mladším svou pílí, odvahou, upřímností a právní erudicí dláždil cestu a dodával kuráž. Bez něj bychom to všichni měli tehdy daleko těžší.
Ve středu 1. prosince nás Petr Uhl opustil. Dožil se 80 let. Zpráva mě zastihla v Paříži, kterou právě on tolik miloval. Jeho ideový svět měl kotvu ve francouzské revoluci a rámovala ho láska k Francii. Já naopak četl Edmunda Burka, shlížel se v revoluci americké a obdivoval anglosaský civilizační drajv.
Ale svět se mění. Vidím-li dnes novoty, které se na nás valí z Ameriky a usazují se v Británii nebo Německu, jeví se mi Francie málem jako poslední oáza zdravého rozumu a starého dobrého světa. Nebojte se – nemám v úmyslu přisoudit vzpomínanému konzervativní postoje. Jen chci na dálku z pařížského hotelu do noci, kdy to píšu, zakřičet: „Merci, Petře. Merci beaucoup. Mille fois merci!“
