Byla to loupež za bílého dne

Podle něho byla pravda na straně české vlády, protože IPB neměla v okamžiku uvalení nucené správy žádnou hodnotu. Nyní již víme, že se Bohuslav Sobotka ošklivě mýlil.

Česká republika platit bude, i když se ještě neví, na kolik napínavé akční drama s ozbrojeným obsazením IPB celkem nakonec přijde.

Vraťme se zpět do roku 2000. IPB byla ve špatném stavu, který nutně vyžadoval sanaci. Kdyby IPB padla, českou ekonomiku by čekala ošklivá krize. S tím bezpochyby kalkulovala Nomura.

Ta si v IPB počínala dosti nevybíravým způsobem - na Západě a zejména v USA by manažeři Nomury za podobný postup zřejmě čelili trestnímu stíhání. Jenže česká vláda a české úřady dlouho nedělaly nic.

Strategie Nomury byla bezpochyby založena na hypotéze „můžeme si dovolit cokoli, vláda si netroufne nechat IPB padnout a musí ji finančně podpořit, náš menšinový akciový podíl se tak podstatně zhodnotí“.

Strategie vlády pak sledovala linii: „Potrestáme drzou Nomuru tím, že fakticky znehodnotíme její majetek. Ten pak věnujeme jiné bance včetně neomezených vládních garancí. Tím si získáme spolehlivého a silného finančního spojence.“

Je tedy zřejmé, že nešlo o souboj dobra se zlem, nýbrž o střet dvou zcela pragmaticky uvažujících a elementární etikou zcela nedotčených protivníků. Jak manažeři Nomury, tak členové Zemanovy menšinové vlády sledovali svůj vlastní prospěch. Obě strany chladně předpokládaly, že veškeré náklady zaplatí daňoví poplatníci.

A tak se i stalo - a ještě stane. Londýnská arbitráž rozhodla, že česká vláda investiční banku Nomura poškodila. Ve srovnání s minoritními akcionáři Komerční banky nebo České spořitelny, jejichž akcie se od konce devadesátých let do dneška zhodnotily takřka pohádkově, minoritní akcionáři IPB ostrouhali mrkvičku.

To byl zřejmě hlavní důvod, proč mezinárodní arbitři rozhodli, že český stát neochránil investice Nomury - detaily se dozvíme, až bude zveřejněno plné znění rozhodčího nálezu.

Další arbitráž rozhodne, jakou výši náhrady zaplatí. Zde se ještě můžeme dočkat zajímavých překvapení. Ministr Sobotka sice tvrdí, že v době vyhlášení nucené správy měla IPB nulovou hodnotu, ale i v tomto případě zjevně nemluví pravdu.

V té době již bylo vládou rozhodnuto o poskytnutí stoprocentních garancí na vklady a úvěry. Premiér Zeman se tehdy vyjádřil o IPB jako o „nejbezpečnější bance pro střadatele“.

Hodnota této „nejbezpečnější banky“ se započtením všech vládních garancí proto byla velmi vysoká. Svědčí o tom i fakt, jak dobře se po bezplatném převzetí IPB dařilo ČSOB. Každý soudný člověk - nejen arbitr - si tento fakt musí uvědomit.

Citovaná částka 40 miliard korun je několik let stará: je nutno počítat s tím, že její hodnota se v průběhu let zvýšila. Kdyby arbitři počítali s běžným úročením, Česká republika by mohla platit i kolem 50 až 60 miliard.

Kdyby však jakožto srovnání vzali zhodnocení například Komerční banky v období let 2000 až 2005, závazky státu vůči Nomuře by se mohly vyšplhat až na 150 miliard korun.

Podobně jako ve většině předchozích arbitráží, také v tomto případě vidíme, jak to dopadá, když se finanční amatéři z české vlády pustí do konfliktu se zkušenými mezinárodními profesionály. Naskýtá se otázka, co měla vláda v roce 2000 dělat.

Byla jiná možnost než nalít miliardy z veřejných financí do soukromých rukou? Nebyla: sanace musela přijít, ať už by IPB vlastnil kdokoli. Stát ostatně sanoval za drahé peníze i Českou spořitelnu, Komerční banku a ČSOB.

Jenže v těchto případech nebyli nikdy postiženi minoritní akcionáři -ti naopak značně vydělali. V případě IPB se však Zemanova vláda rozhodla, že pokud ji má sanovat, pak nechť z této sanace má prospěch někdo vládě blízký a sympatický raději než nepříjemná Nomura.

Celkové náklady na sanaci IPB již dosáhly podle odhadů 150 miliard korun. Nyní hrozí další náklady, které se již vynaloženým řádově blíží. Šance, že vláda něco získá z arbitráže v Curychu (kde Česká republika naopak žaluje Nomuru) jsou velmi nízké. Budoucí vláda dostane na fiskální rok 2007 pěkný „dáreček“, který bude muset řešit zvýšenou emisní aktivitou na trhu státních dluhopisů.

Celá truchlivá historie tedy vypovídá o značné nekompetentnosti českých vlád. Čas dává za pravdu těm, kdo akci v IPB hned zpočátku nazvali loupeží za bílého dne.