Tu byste podle všeho bez dlouhého rozmýšlení řekli: Hus, Komenský, Havlíček. A distingovaný cizinec by se ponořil do studia těchto tří představitelů a po čase by podal svým krajanům asi tuto zprávu:
1. Národ český zdá se být povýtce založení kritického (vide Hus a Havlíček);
2. dává přednost jasným důkazům (Hus), smyslovému názoru (Komenský) a zdravému rozumu (Havlíček);
3. je od kosti racionalistický a pokrokářský, klade velkou váhu na intelektuální vzdělání;
4. dává se rád zabít pro své přesvědčení, ale dá svůj život koneckonců draho, neboť je náramně činný;
5. je světové, nelokální přirozenosti, přerůstá svými zájmy a svým duchem hranice své vlasti.
Redaktoři Lidových novin Karel (vlevo) a Josef Čapkové.
To by snad byly dojmy vzácného hosta o naší slovanské povaze. Tážeme-li se po své národní povaze, nechceme jenom vědět, jací doopravdy jsme, nýbrž jací bychom měli být; to jest jakým směrem se má brát naše národní výchova; to znamená konečně, jak hodnotit určité schopnosti a skutečnosti.
Karel Čapek se před 100 lety stal redaktorem Lidových novin. Objevoval krásy češtiny a bránil obyčejné lidi |
Otázka po národní povaze je buď docela zbytečná, nebo ryze praktická. Zbytečná potud, pokud nám nedá žádné určité odpovědi, co máme konkrétně dělat v politice a hospodářství, poznání a umění. Řekneme-li, že jsme „holubičí povahy“, můžeme sice dělat holubičí básně, ale nikoliv holubičí hospodářství. „Národní povaha“ jest určitý praktický ideál, pro který hledáme v minulosti tradici, příklady nebo učitele.
Kdo vidí v naší „národní povaze“ slovanskou mystiku, dovolává se Chelčického, českých bratří a já nevím koho ještě. Ale právě z minulosti můžeme abstrahovat podstatně jinou tabuli národních hodnot. Myslím tu zejména na Havlíčka. Říkáme si rádi „národ Havlíčkův“; kdybychom jím opravdu byli, tedy bychom museli mít:
náramně kritický rozum, nůž skepse aspoň o šestnácti čepelích, zdravou nedůvěru k frázi, humor, lehkost a jistotu ducha, esprit, světovost, padesát tisíc zájmů na životě;
ukrutnou chuť k práci, praktičnost, břitkost, honěnost světem, pojmovou jednoduchost, tendenci k uskutečňování;
čili zkrátka intelekt, kterému se u nás říká „francouzský“, a praktickou životnost, která se jmenuje „anglosaská“.
Tomáš Garrigue Masaryk (vlevo) a Karel Čapek
Jak vidíte, můžeme být velmi tradicionální, velmi samorostlí, abychom byli západníky. Anebo můžeme se velmi nesentimentálně, chutě a prakticky chopit svých úkolů, čile vyhlížet do světa, rozloučit se s teplou pecí domácích zvyků, abychom zrovna tím vším navázali na určitou křepkou tradici „národního ducha“.
Ale hlavně můžeme pozdraviti hodnoty racionální a praktické, činné, politické, organizační, neboť vešly do panteonu „národní povahy“, posvěceny životem Havlíčkovým.
V každém jubileu oslavujeme nejen osobu jednoho člověka, nýbrž i hodnotu lidské činnosti, které věnoval svou genialitu. A proto při jubileu Havlíčkově prokažme v duchu trochu pocty žurnalistům a politikům z povolání. Beztoho je to vzácná příležitost, kdy se o jejich povolání mluví uctivě; a jistě jednou za sto let toho zasluhují.
Lidové noviny, 23. říjen 1921
Tento text Karla Čapka přetiskujeme ze dvou důvodů. Za prvé jako ukázku jeho publicistiky v LN. Za druhé proto, že ho psal k 100. výročí narození Karla Havlíčka Borovského. Letos v říjnu nás čeká Havlíčkovo 200. výročí, což s sebou jistě přinese řadu bilancí, hodnocení či reflexí. Už proto jsou Čapkovy postřehy užitečné i aktuální, pro leckoho inspirativní i po stu letech.
