Car Jiří

Nejenže se Jiří Paroubek zbavil Grossova muže, ale dostal do své pravomoci přímo řídit stranu. To se při chystané změně stanov a již provedené změně organizačního řádu strany nedá vyložit jinak než tak, že Jiří Paroubek má moc, kterou před ním žádný předseda ČSSD neměl (alespoň formálně).

Samo za sebe mluví už to, že se o principech prosazovaných předsedou Paroubkem mluví jako o „demokratickém centralismu“. Pro nepamětníky: používala jej KSČ a znamenal to, že pokud se centrální (demokraticky zvolené) stranické struktury o něčem rozhodly, všem hierarchicky nižším článkům příslušelo pouze mlčet.

O ohrožení vnitřní demokracie strany nemá zatím smysl teoretizovat, prověří ji teprve praxe. No a nespokojený straník, který se nebude chtít smířit s centrální direktivou, má prostředků, jak to sdělit světu, dost a dost. Lze to také vyjádřit parafrází levicových guru Marxe a Engelse: Sociální demokrat nemá co ztratit, leda svou stranickou průkazku.

Pro Jiřího Paroubka je násobení předsednické moci důležité. Za prvé, nemá žádnou mocenskou základnu, která by mu byla oporou. Pražská organizace ČSSD mu rozhodně nikdy nakloněna nebyla. Od soboty se tak „jeho“ stala celá strana.

Za druhé, pro politika Paroubkova pragmatického naturelu je důležité, zvlášť nyní při sestavování vlády, aby svá rozhodnutí nemusel nikomu moc vysvětlovat a aby plně uplatnil své nepochybné manévrovací schopnosti. Z krátkodobého pohledu na tom sociální demokracie nemůže prodělat. Ostatně na tomhle principu, a nikoli na nějaké politické vizi, je založena momentální loajalita straníků k předsedovi.

Připomíná-li dnes Jiří Paroubek nejspíš cara reformátora, který to „myslí dobře“, skrývá se v jeho dominanci jiný problém. Jak si strana poradí, až se ho jednou zbaví. Nedopadne to rozkolem jako v letech 2003 - 2004? To však je problém, kterým se předseda Paroubek nezabývá. Pochopitelně.