A co že se to tedy událo?
Jako první přišla zpráva, že ministerstvo financí (vedené ministrem z ODS) navrhuje docela výrazné zvýšení daně z přidané hodnoty. Není to vysloveně špatná zpráva, spíše reflexe neradostné reality, velkou radost to ale nedělá. Takový „kousek“ v situaci, kdy naši zemi sužuje velmi rychlý růst cen, neusnadní potřebný pokles inflace. Mnozí ekonomové k tomu doplní obavu o zpomalení ekonomiky nebo riziko zvýšení sociálních rozdílů.
To první s sebou návrh nese (a alespoň částečně to vykompenzuje růst inflace, který by změna přinesla). Negativní dopady na lidi s nižšími příjmy by pak bylo potřeba řešit změnou parametrů systému podpory a sociálních dávek, který stejně musí být v kontextu vysoké inflace na stole – změny ale nesmí „pozřít“ velký podíl navýšení fiskálního příjmu ze zvýšení daní, jenž je nutný pro pokles deficitu.
Stanjura razí dvě sazby DPH. Část služeb se přesune do vyšší 21procentní |
Pozitivní na tom je snad jen to, že ODS, která je spoluviníkem naší fiskální krize (podporou snížení daně z příjmu navrženého Babišovým ANO), zřejmě pochopila, do jak velké mizerie se státní rozpočet dostal. Navíc jí přislíbené řešení (“škrty zbytečných výdajů“) byly jen předvolební pohádky pro děti. Pardon, pro voliče. Pomalý start „oprav“ bohužel dnes vládu nutí volit ze dvou nedobrých cest. Buďto sníží hrozivý schodek dostatečně, ale přidusí tím citelně růst ekonomiky (s politickými dopady), nebo na výraznější snížení deficitu rezignuje (s politickými i ekonomickými riziky).
Závan ekonomického hororu
Druhou, ekonomickým hororem zavánějící zprávu, obsahují informace z měnového rozhodování nové bankovní rady ČNB. Ponechání sazeb na dnešní úrovni, která zatím inflaci dostatečně nekrotí, a proto ji třeba experti Mezinárodního měnového fondu nepovažují za dostatečnou, bylo zdůvodněno některými členy mimo jiné tím, že by zvýšení úroků nesnížilo inflaci (!) či bylo nečitelné (!).
Ukazuje se, že naše země možná zaplatí vysokou cenu za to, že náš systém dává jmenování vedení ČNB do rukou jedinému člověku (prezidentovi), a předchozí prezident tak většinu členů vyměnil za své nominanty. Tím, jak náš zákon umožňuje „shluknutí“ termínů, se tito noví členové ještě navíc nestihli s fungováním banky lépe seznámit. A to se může do měnové politiky propsat.
Korunu všemu nasadil ministr financí, který údajně k návrhu zvýšit opravdu hodně různých daní a snížit některé transfery lidem (třeba stavební spoření) „přihodil“ snížení daně pro hazard, na kterém si vylámal zuby už jeho stranický kolega před pár měsíci. Tak velký nedostatek soudnosti snad ani nemá smysl komentovat, stejně tak jako ekonomickou absurditu zvýšení daní na životní potřeby a ve stejnou chvíli snížení pro hazard.
Vyšší DPH by měla cílit na zbytnosti, jako je třeba pivo. Jinak padne na sociální dávky, míní ekonom |
Třešinkou na dortu úterních zpráv je pak revize prognózy pro vývoj ekonomiky od zmíněného Mezinárodního měnového fondu. Podle něj nás čeká nižší růst (respektive pokles, následovaný oživením, s horším celkovým dopadem než v minulé prognóze) a vyšší inflace. Stali bychom se tak nejhůře fungující ekonomikou ze zemí V4, což je vzhledem k nekompetenci ekonomické politiky Viktora Orbána pozoruhodný výsledek.
Politická rozhodnutí „na vodě“
Tyto problémy přicházejí v době, kdy naše ekonomika pluje do nejistých vod, neb to je dopad ztráty některých konkurenčních výhod, které nám v minulosti pomáhaly. Naši bezpečnou plavbu v nich bohužel ztěžuje přetrvávající nekoncepční, nekvalitní, až diletantská práce našich institucí, a tím poznamenaná kvalita rozhodování.
Po selhání našeho státu během covidu, které vedlo k tomu, že i přes velmi kvalitní zdravotní systém u nás umřely zbytečně tisíce lidí, by bylo logické ponaučení, že potřebujeme podstatně vyšší kvalitu práce institucí. Ty by měly být odpovědné za kvalitní analýzy toho, co se v jednotlivých oblastech fungování naší země děje. A na základě jejich analýz by politici přijímali politická, leč dobře podložená rozhodnutí.
Fungování našeho „vládnutí“ se ale dlouhodobě soustředí spíše na to, jací poličtí nominanti zaujmou pozici v té či oné instituci. Zřídkakdy to vede ke zlepšení kvality práce těchto institucí, často pak k úplnému opaku. Politizace institucí prostřednictvím jmenování odborně nevhodných kandidátů přitom může vést až k tomu, že se z relativně dobře fungující instituce (což ale není náš standard ani bez zmíněné „politizace“) stane organizace chybující a vysoce neefektivní. Jindy je výsledkem, že politická rozhodnutí jsou zcela „na vodě“, neb nevycházejí z kvalitních analýz. A někdy tak zavání až absurdním divadlem.
Po špatném povelikonočním úterý snad přijdou dny lepší. Potřeba koaličního vládnutí zřejmě povede k tomu, že největší extrémy z návrhů nakonec vypadnou. Obávám se ale, že to na zajištění dobré perspektivy pro život v naší zemi nebude stačit. Neb pro větší šanci na úspěch při správě země v podmínkách 21. století je kvalitní práce institucí a daty podložené politické rozhodování nutností.
