V Číně se rozjelo obří zdánlivé perpetuum mobile. Rodiny vkládaly své úspory do nových bytů, jejichž hodnota rychle rostla. Nikdo se už ani nezabýval možností byty pronajímat, a tedy ani tím, v jaké jsou lokalitě. Vznikala obří města duchů, ve kterých nikdo nežil a ani žít nechtěl. Podle banky Goldman Sachs je v zemi 90 až 100 milionů bytů, ve kterých nikdo nebydlí. Kupující si navíc brali hypotéky na byty, jejichž výstavba ještě ani nebyla zahájena.
Vše se začalo sypat s ekonomických ochlazením, ať už kvůli pandemii, nebo i kvůli tomu, že část investorů začala z Číny právě kvůli nevyzpytatelné politice „nulového covidu“ stahovat výrobu. To vedlo k růstu nezaměstnanosti a zhoršení ekonomické nálady. Obřím developerům, kteří jeli na dluh, docházely peníze. Jen nyní likvidovaný Evergrande dluží v přepočtu zhruba sedm bilionů korun. V potížích jsou samozřejmě i investoři, zejména ti, kteří splácejí hypotéku na byt, jenž ještě nestojí a jeho hypotetická hodnota je zlomkem dluhu. Navíc mnohým klesají příjmy a hypotéku přestávají zvládat.
Problém ještě roste se snahou čínské vlády tutlat jeho rozsah. Oficiální čísla vypadají, že se nic tak dramatického neděje.
Čínský plán znamená, že už tak silně zadlužené místní vlády budou na další dluh kupovat prakticky bezcenné byty. A jsou to právě lokální vlády, které realitní krizí silně trpí. Masivní výstavba byla často hlavním zdrojem jejich příjmů.
Ekonomové oslovení deníkem Financial Times si myslí, že neprodaných bytů je příliš mnoho a balík peněz zdaleka nebude stačit. Zároveň ale uznávají, že řešení je kompromisem, který na jedné straně bublinu ještě více nepřifoukne a na druhé nespustí volný pád trhu.
