Jediným vodítkem pro nás nezasvěcené je zatím nápis „Merkurius“ na Landově uniformě z plakátu jeho turné. Anarchisté se poněkud paranoidně pokusili s poukazem na 88 dní trvající oběh Merkuru okolo Slunce nařknout Landu z holdu Adolfu Hitlerovi (neonacistická šifra 88). Landa vysvětlil, že se jedná o symboliku vypůjčenou z Carla Gustava Junga.
Smiřme se s bolestným faktem, že po přezpívání písní Karla Kryla bude nyní Landa seznamovat českou veřejnost i s Jungem, a pojďme se podívat na věc blíže. Podle Jungovy teorie Landa totiž dospívá. Ale co vlastně znamená v případě Daniela Landy přihlášení se k Jungovu Merkuriovi?
Merkuriem se Jung začal zabývat v době, kdy nacházel v symbolech středověké alchymie vyjádření psychického obrazu dospělosti člověka. Touto dospělostí neměl Jung na mysli to, že člověk v osmnácti letech dostane volební právo a může si vybírat mezi Klausem a Švejnarem.
Proces dospění - v Jungově terminologii individuace - znamená přijetí i těch částí sebe, které by člověk rád popřel. Po tomto setkání s vlastním stínem následuje integrace bytostného Já do vědomí. Bytostné Já je další Jungův termín a de facto to znamená, že si člověk přestane myslet, že „to moje já“ je středem světa.
Ve svém pozdním díle Aion Jung - který je nepochybně jedním z největších potápěčů k obsahům lidské duše - Merkuria popisuje následovně: „... zčásti hmotný, zčásti nehmotný duch, jenž prostupuje a udržuje stvoření od kamene a kovu až po nejvyšší živé bytosti. V podobě hada obývá nitro země, má tělo, duši a ducha, jako homunkulus nebo ,vyšší člověk‘ (homo altus) se v představách objevuje v lidské podobě a je chápán jako ,zemský bůh‘.“
Daniel Landa tedy právě opustil svůj křesťanstvím inspirovaný řád („po určité době vyšlo najevo, že někteří členové tíhnou k hlubinné křesťanské spiritualitě, já dospěl k jiné cestě“) a stává se ve své mysli pohanským bohem. A je otázkou, zda chápe, že Merkurius je v Jungově pojetí ne nějakým psychofyzickovymakaným supermanem, ale krokem k duchovní realizaci.
Rasismus? Problém je jinde
Se zkušenostmi s agresivně vykřičeným Krylem mám obavu i o Junga. Landa má totiž politický talent vycítit. Několik let po revoluci, v roce 1992 nebo 1993 - když se mimo jiné i pod vlivem popularity Orlíku po celé zemi zdvihla vlna útoků skinheadů na Romy, Landa sám s Davidem Matáskem - tehdejším kytaristou Orlíku - na vlastní žádost přišli do vysílání Televizních novin Československé televize a vydali proti rasistickému násilí prohlášení.
Působili trapně - byli uvedeni moderátorkou s tím, že „sami požádali o vystoupení ve studiu“, nicméně projevili zodpovědnost. A z tehdejších debat se členy ortodoxního jádra skinheads vím, že byli hnutím odsouzeni a skinheady to bylo pociťováno jako zrada - řada z nich přestala Orlík respektovat.
Landa nicméně do té televize šel - zaslouží si respekt, že měl odvahu to udělat a riskoval střet s radikální částí hnutí, které mu chodilo na koncerty. Bohužel - lze z toho vyvodit i opačný závěr - totiž že nikdy žádným skinheadem nebyl.
Problém s Landou totiž není v rasismu - to je jen stín, který na něj rádi promítneme. V téhle fázi duchovního vývoje Daniela Landy už je omšelé vzpomínat na texty Orlíku typu „černý tělo černý oči to neni můj kamarád“. Vždyť i předseda jedné české katolické strany si myslí něco podobného a desítky procent Čechů s ním v duchu souhlasí.
Landovým programem a prodejním artiklem není rasismus, ale to, že ho přitahuje síla. A je mu celkem jedno, jestli to byli včera skinheadi, dneska Komorous a zítra raper Marpo.
Já, já, já, jenom já
I poté, co se od skinheadů odhlásil, přitahují ho stále velmi podobné typy osobností. Kdo jsou dnes například další členové nového hnutí Zlatého draka? „Mistr světa v thajském boxu Ondřej Hutník, raper a thaiboxer Marpo nebo trenér thaiboxu Petr Macháček,“ odpovídá Landa.
Jaké budou zásady této organizace? „Nelhat, nezávidět, být věrný partnerovi, neničit přírodu, ctít své rodiče, nezanedbávat děti, neprotivit se svému svědomí etc. Není tam nic o Bohu ani o nějakém učení.“
A tady je problém. Je to zdánlivě skvělý program - mluví o skvělých cílech, o osobní čistotě - ale není tam nic o lidech okolo. Všechno je to jen o „já“. Můj partner, moje děti, moje svědomí, moji rodiče. Moje parta bojovníků. Chybí už jen moje půda a moje krev. Můj boj. Ale „já“ nikam moc daleko nevede a zrovna třeba Marpo by o tom něco mohl vědět. Je dobré opracovat vlastní „já“ jako diamant, ale ten diamant se odevzdává pryč, to není něco, na čem by člověk měl lpět. O tom je ten Jungův Merkurius.
Řada mých přátel novinářů si myslí, že je nejlepší se k Landovi vůbec nevyjadřovat, protože mu to poskytuje zbytečnou popularitu. Rád se prezentuje jako osamělý bojovník v jámě lvové. Není - pojďme diskutovat o jeho vývoji, s ním i s jeho novým sdružením bojovníků. Držím jim pěsti, aby pochopili, že ten skutečný boj se odehrává uvnitř. Ti lvi jsou uvnitř. Otevírám pěsti. Četba C. G. Junga je k tomu tou správnou cestou.
Smiřme se s bolestným faktem, že po přezpívání písní Karla Kryla bude nyní Landa seznamovat českou veřejnost i s Jungem, a pojďme se podívat na věc blíže. Podle Jungovy teorie Landa totiž dospívá. Ale co vlastně znamená v případě Daniela Landy přihlášení se k Jungovu Merkuriovi?
Merkuriem se Jung začal zabývat v době, kdy nacházel v symbolech středověké alchymie vyjádření psychického obrazu dospělosti člověka. Touto dospělostí neměl Jung na mysli to, že člověk v osmnácti letech dostane volební právo a může si vybírat mezi Klausem a Švejnarem.
Proces dospění - v Jungově terminologii individuace - znamená přijetí i těch částí sebe, které by člověk rád popřel. Po tomto setkání s vlastním stínem následuje integrace bytostného Já do vědomí. Bytostné Já je další Jungův termín a de facto to znamená, že si člověk přestane myslet, že „to moje já“ je středem světa.
Ve svém pozdním díle Aion Jung - který je nepochybně jedním z největších potápěčů k obsahům lidské duše - Merkuria popisuje následovně: „... zčásti hmotný, zčásti nehmotný duch, jenž prostupuje a udržuje stvoření od kamene a kovu až po nejvyšší živé bytosti. V podobě hada obývá nitro země, má tělo, duši a ducha, jako homunkulus nebo ,vyšší člověk‘ (homo altus) se v představách objevuje v lidské podobě a je chápán jako ,zemský bůh‘.“
Daniel Landa tedy právě opustil svůj křesťanstvím inspirovaný řád („po určité době vyšlo najevo, že někteří členové tíhnou k hlubinné křesťanské spiritualitě, já dospěl k jiné cestě“) a stává se ve své mysli pohanským bohem. A je otázkou, zda chápe, že Merkurius je v Jungově pojetí ne nějakým psychofyzickovymakaným supermanem, ale krokem k duchovní realizaci.
Rasismus? Problém je jinde
Se zkušenostmi s agresivně vykřičeným Krylem mám obavu i o Junga. Landa má totiž politický talent vycítit. Několik let po revoluci, v roce 1992 nebo 1993 - když se mimo jiné i pod vlivem popularity Orlíku po celé zemi zdvihla vlna útoků skinheadů na Romy, Landa sám s Davidem Matáskem - tehdejším kytaristou Orlíku - na vlastní žádost přišli do vysílání Televizních novin Československé televize a vydali proti rasistickému násilí prohlášení.
Působili trapně - byli uvedeni moderátorkou s tím, že „sami požádali o vystoupení ve studiu“, nicméně projevili zodpovědnost. A z tehdejších debat se členy ortodoxního jádra skinheads vím, že byli hnutím odsouzeni a skinheady to bylo pociťováno jako zrada - řada z nich přestala Orlík respektovat.
Landa nicméně do té televize šel - zaslouží si respekt, že měl odvahu to udělat a riskoval střet s radikální částí hnutí, které mu chodilo na koncerty. Bohužel - lze z toho vyvodit i opačný závěr - totiž že nikdy žádným skinheadem nebyl.
Problém s Landou totiž není v rasismu - to je jen stín, který na něj rádi promítneme. V téhle fázi duchovního vývoje Daniela Landy už je omšelé vzpomínat na texty Orlíku typu „černý tělo černý oči to neni můj kamarád“. Vždyť i předseda jedné české katolické strany si myslí něco podobného a desítky procent Čechů s ním v duchu souhlasí.
Landovým programem a prodejním artiklem není rasismus, ale to, že ho přitahuje síla. A je mu celkem jedno, jestli to byli včera skinheadi, dneska Komorous a zítra raper Marpo.
Já, já, já, jenom já
I poté, co se od skinheadů odhlásil, přitahují ho stále velmi podobné typy osobností. Kdo jsou dnes například další členové nového hnutí Zlatého draka? „Mistr světa v thajském boxu Ondřej Hutník, raper a thaiboxer Marpo nebo trenér thaiboxu Petr Macháček,“ odpovídá Landa.
Jaké budou zásady této organizace? „Nelhat, nezávidět, být věrný partnerovi, neničit přírodu, ctít své rodiče, nezanedbávat děti, neprotivit se svému svědomí etc. Není tam nic o Bohu ani o nějakém učení.“
A tady je problém. Je to zdánlivě skvělý program - mluví o skvělých cílech, o osobní čistotě - ale není tam nic o lidech okolo. Všechno je to jen o „já“. Můj partner, moje děti, moje svědomí, moji rodiče. Moje parta bojovníků. Chybí už jen moje půda a moje krev. Můj boj. Ale „já“ nikam moc daleko nevede a zrovna třeba Marpo by o tom něco mohl vědět. Je dobré opracovat vlastní „já“ jako diamant, ale ten diamant se odevzdává pryč, to není něco, na čem by člověk měl lpět. O tom je ten Jungův Merkurius.
Řada mých přátel novinářů si myslí, že je nejlepší se k Landovi vůbec nevyjadřovat, protože mu to poskytuje zbytečnou popularitu. Rád se prezentuje jako osamělý bojovník v jámě lvové. Není - pojďme diskutovat o jeho vývoji, s ním i s jeho novým sdružením bojovníků. Držím jim pěsti, aby pochopili, že ten skutečný boj se odehrává uvnitř. Ti lvi jsou uvnitř. Otevírám pěsti. Četba C. G. Junga je k tomu tou správnou cestou.
