Díky nim si nejprve porevoluční Československo a záhy i nově vzniklá Česká republika našly své nové, bezpečné místo na mapě světa a Evropy, včetně začlenění do NATO a Evropské unie.
V lednu 1990 byl Černín prolezlý jak starými komunistickými kádry, tak mladšími absolventy MGIMO, známé moskevské přípravky proruských špionů a obhájců ruských zájmů ve světě. O ně se diplomacie opírat nemohla, pokud nehodlala o nově nabytou suverenitu a nezávislost zase přijít. Bylo životně nutné brány Černína otevřít novým lidem.
Zemřela bývalá velvyslankyně Helena Bambasová, legenda české diplomacie |
V první vlně hned po roce 1990 přišli lidé na pozvání prvního porevolučního ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera. Kromě několika reaktivovaných „osmašedesátníků“ spojily s diplomacií svůj profesní život budoucí velvyslanecké hvězdy. Jiří Gruša v Německu, Markéta Fialková ve Varšavě, Rudolf Chmiel v Budapešti, Rita Klímová v USA, Miloš Pojar v Izraeli, Rudolf Slánský v Moskvě, Jaroslav Šedivý v Paříži, Magda Vášáryová ve Vídni. V ústředí hráli klíčovou roli Luboš Dobrovský a Karel Kovanda. Nikdo z nich diplomacii nestudoval. Byli to spisovatelé, historici, novináři, bývalí disidenti.
Přebírání zodpovědnosti
Na ně po roce 1992 – za panování prvního českého ministra zahraničí Josefa Zieleniece – navázala druhá, mladší vlna. Ivana Hlavsová, Edita Hrdá, Ivana Holoubková, Jana Hybášková, Tomáš Kafka, Jakub Karfík, Hynek Kmoníček, Jan Kára, Josef Kreuter, Karel Kühnl, Boris Lazar, Michal Lobkowicz, Pavel Máša, Martin Povejšil, Jiří Schneider, Veronika Kuchyňová Šmigolová, Mnislav Zelený. Někteří z mladších přišli už za Dientsbiera, ale zodpovědnost přebírali až teď. Opět žádní právníci a téměř žádní ekonomové, kteří ve standardních diplomatických službách tvoří páteř personálu, ale hlavně lingvisté, technici, přírodovědci, básníci. Sklízeli jsme plody komunistického dědictví, kdy právě elitní právnické školy byly marxismem prolezlé skrz naskrz. Nová generace mladých diplomatů ovšem nezklamala. Svou inteligencí, kreativitou, energickou pracovitostí a oddaností novému režimu se významně zasloužila o zásadní vylepšení obrazu naší země v zahraničí.
Helena Bambasová mezi nimi měla zvláštní postavení. Veřejně možná nebyla tolik vidět jako její souputníci, ale klíčová byla její role při reformě úřadu a jeho managementu. Byla ekonomka, z CERGE si ji přivedl Josef Zieleniec. Nikdy nezapomenu, co mi říkal, když o ní poprvé mluvil. „Víš, Sašo, ona umí počítat, zná rozvahu ‚má dáti – dal‘. Bez toho se jako správci rozpočtové kapitoly neobejdeme. Nové ideje a nápady jsou fajn, ale musíme na ně mít.“ Taky proto strávila Helena klíčové roky v ústředí a na misi do ciziny vyrazila poprvé až v roce 1997. Vybrala si Nizozemsko. Pověstné šetřílky.
V roce 2001 jsem se po čtyřletém pobytu v USA vrátil domů, abych se ujal funkce vládního zmocněnce pro summit NATO v Praze. Klíčovou událost, která přivedla do NATO nejen Slováky a Slovince, ale hlavně Balty, Rumuny a Bulhary. Právě teď si jistě blahořečí, jak to tenkrát dopadlo. Dnes by to měli těžší. Jako náměstkyni a výkonnou ředitelku jsem si vybral právě Helenu. Věděl jsem proč. A na úvod jsem jí dal těžký úkol. Chtěl jsem, abychom po skončení akce vrátili do rozpočtu peníze aspoň ve výši deseti procent. Připadalo mi to důležité, protože Prahu mezitím postihly katastrofální povodně. Navíc po teroristických útocích v USA rostly požadavky na bezpečnost. Helena to dokázala. Z 330 milionů svěřených na organizaci (bez bezpečnosti, kterou mělo na starosti vnitro) jsme po skončení akce vrátili do státní kasy přes 30 milionů.
V Maďarsku a na Kypru
Za ministra Cyrila Svobody to Helena Bambasová dotáhla až na číslo dvě, jako první žena v historii české diplomacie. Později se v Černínu ujímali vlády socialisté. Zahraniční službu často používali jako odkladiště svých stranických kádrů. Něco, čemu jsme se tam dřív úspěšně bránili. Helenu raději drželi v cizině. Jako velvyslankyně sloužila v Maďarsku a na Kypru. Po návratu ji uklidili na nějaké nepodstatné místo. Teprve teď na jaře ji nově jmenovaný ministr Jan Lipavský vyzval, aby řídila personální službu. Vím, že se na práci těšila a že by ji určitě dělala dobře. Náhlý konec jí to bohužel znemožnil.
Autor, bývalý ministr zahraničních věcí a obrany, byl v letech 1992–1997 náměstkem šéfa diplomacie
