Dnešní předseda Slovenské demokratické a křesťanské unie a premiér Mikuláš Dzurinda byl kdysi místopředsedou Křesťanskodemokratického hnutí, které vedl hlavní Mečiarův protivník Ján Čarnogurský. Do této generace patřili politici maďarské menšiny a z větších stran ještě Demokratická unie, již založili lidé, kteří postupně opouštěli Mečiara.
Trvalo šest let, než se velká část společnosti v čele s touto generací dokázala zorganizovat natolik, že ve volbách v roce 1998 Mečiara porazila. Jejich vítěznou myšlenkou byl odpor k surové vládě lži, odpor ke zlodějně překryté nacionalismem. Řečeno volně s Zweigem: bylo to vítězství svědomí nad násilím.
Nastala éra společenské a ekonomické modernizace země se všemi příjemnými důsledky, včetně vstupu do Evropské unie a NATO. Tato generace politiků přinutila svět, aby místo černé díry viděl ve Slovensku zářivou hvězdu.
A nyní se tito politici navzájem obviňují ze zrady a lži. Co se stalo?
Ve sporu ve skutečnosti vůbec nejde o vatikánskou smlouvu o výhradě svědomí, ale o svědomí jako takové. Když Čarnogurského následník Pavol Hrušovský v pondělí nazval Dzurindu věrolomným politikem, měl na mysli celou sérii zrad. Tu první z roku 1998 mu KDH nikdy nezapomene. Dzurinda tehdy odmítl splnit svůj slib, že uměle vytvořenou koaliční stranu SDK, jejíž předsedou se stal, po vstupu do vlády opět rozdělí na původní strany. Naopak, pokusil se KDH - řečeno slovníkem dnešní doby - vytunelovat.
To se mu sice nepodařilo, ale jinak sklízel Mikuláš Dzurinda úspěch za úspěchem. Založil si vlastní SDKU a po volbách v roce 2002 byl podruhé jmenován premiérem. On a vicepremiér Ivan Mikloš se v Evropě stali symbolem ekonomických reforem a modernizace země.
Politická generace držela pohromadě a přežila dokonce i divoké nájezdy nových stran SOP či ANO, které s ní určitý čas vládly, dokud se nerozpadly. Ale přežila jen za cenu toho, že utlumila svoje svědomí. A to platí i pro KDH, protože jinak by už z vlády odešlo dávno.
Reformy jako poslání
Tato politická generace uvěřila, že jejím posláním jsou ekonomické reformy, pro které stojí za to na jistý čas obětovat i svědomí. SDKU vybudovala ideologickou nadstavbu o jejich udržitelnosti za každou cenu. Onou cenou se stala korupce, dokonce i v parlamentu.
Příčinou dnešního stavu nejsou reformy samy, ale tato generace politiků, kteří podlehli utopické vizi, že ekonomická pravidla jsou nadřazená svědomí a smyslu pro spravedlnost. Tak se stalo, že v důsledku reforem sice ožila ekonomika země, ale umrtvil se její politický a společenský život.
Křesťansko-demokratické hnutí v pondělí vrátilo do politického života svědomí neobvyklým způsobem, neboť si vyhradilo právo bránit jen jednu jeho část. Navíc to učinilo pozdě, takže za to bude možná platit vysokou cenu. I jeho přičiněním totiž společnost už dříve ztratila schopnost věřit v čestné úmysly politiků.
I přesto si zaslouží poklonu za odvahu. V moderních dějinách Slovenska ještě žádná strana neodešla z vlády z vlastní vůle a také v evropských poměrech je odchod z vlády kvůli svědomí čímsi nevídaným. Po rozpadu této generace se budou politické elity skládat do vlád jinak než dosud. Může se stát, že budeme sentimentálně vzpomínat na zlaté časy, kdy byl premiérem Mikuláš Dzurinda. Ale neměli bychom zapomínat na to, že v těchto časech slovo svědomí prakticky neexistovalo.
Trvalo šest let, než se velká část společnosti v čele s touto generací dokázala zorganizovat natolik, že ve volbách v roce 1998 Mečiara porazila. Jejich vítěznou myšlenkou byl odpor k surové vládě lži, odpor ke zlodějně překryté nacionalismem. Řečeno volně s Zweigem: bylo to vítězství svědomí nad násilím.
Nastala éra společenské a ekonomické modernizace země se všemi příjemnými důsledky, včetně vstupu do Evropské unie a NATO. Tato generace politiků přinutila svět, aby místo černé díry viděl ve Slovensku zářivou hvězdu.
A nyní se tito politici navzájem obviňují ze zrady a lži. Co se stalo?
Ve sporu ve skutečnosti vůbec nejde o vatikánskou smlouvu o výhradě svědomí, ale o svědomí jako takové. Když Čarnogurského následník Pavol Hrušovský v pondělí nazval Dzurindu věrolomným politikem, měl na mysli celou sérii zrad. Tu první z roku 1998 mu KDH nikdy nezapomene. Dzurinda tehdy odmítl splnit svůj slib, že uměle vytvořenou koaliční stranu SDK, jejíž předsedou se stal, po vstupu do vlády opět rozdělí na původní strany. Naopak, pokusil se KDH - řečeno slovníkem dnešní doby - vytunelovat.
To se mu sice nepodařilo, ale jinak sklízel Mikuláš Dzurinda úspěch za úspěchem. Založil si vlastní SDKU a po volbách v roce 2002 byl podruhé jmenován premiérem. On a vicepremiér Ivan Mikloš se v Evropě stali symbolem ekonomických reforem a modernizace země.
Politická generace držela pohromadě a přežila dokonce i divoké nájezdy nových stran SOP či ANO, které s ní určitý čas vládly, dokud se nerozpadly. Ale přežila jen za cenu toho, že utlumila svoje svědomí. A to platí i pro KDH, protože jinak by už z vlády odešlo dávno.
Reformy jako poslání
Tato politická generace uvěřila, že jejím posláním jsou ekonomické reformy, pro které stojí za to na jistý čas obětovat i svědomí. SDKU vybudovala ideologickou nadstavbu o jejich udržitelnosti za každou cenu. Onou cenou se stala korupce, dokonce i v parlamentu.
Příčinou dnešního stavu nejsou reformy samy, ale tato generace politiků, kteří podlehli utopické vizi, že ekonomická pravidla jsou nadřazená svědomí a smyslu pro spravedlnost. Tak se stalo, že v důsledku reforem sice ožila ekonomika země, ale umrtvil se její politický a společenský život.
Křesťansko-demokratické hnutí v pondělí vrátilo do politického života svědomí neobvyklým způsobem, neboť si vyhradilo právo bránit jen jednu jeho část. Navíc to učinilo pozdě, takže za to bude možná platit vysokou cenu. I jeho přičiněním totiž společnost už dříve ztratila schopnost věřit v čestné úmysly politiků.
I přesto si zaslouží poklonu za odvahu. V moderních dějinách Slovenska ještě žádná strana neodešla z vlády z vlastní vůle a také v evropských poměrech je odchod z vlády kvůli svědomí čímsi nevídaným. Po rozpadu této generace se budou politické elity skládat do vlád jinak než dosud. Může se stát, že budeme sentimentálně vzpomínat na zlaté časy, kdy byl premiérem Mikuláš Dzurinda. Ale neměli bychom zapomínat na to, že v těchto časech slovo svědomí prakticky neexistovalo.
