Zástup politiků, kteří si nechtějí nechat krizi protéct mezi prsty, bohužel nemá konce. Na londýnském summitu G20 se shodli na silnější a globálnější regulaci finančního sektoru včetně omezení platů bankéřů. Dohodli se na tom, co někteří z nich dávno, ještě před krizí, chtěli. Ale vyřeší to krizi? Těžko říct vzhledem k tomu, že nikdo zatím nedokázal přesvědčivě vyložit, co krizi způsobilo.
Vysvětlení lze rozdělit do dvou „škol“. Jedna hledá příčinu v chamtivosti, druhá v intelektuálním selhání - v nedostatku představivosti, chybné monetární politice, nepochopení povahy rizika. Bankéři evidentně dostávali peníze za něco, co neuměli - ale jak nám pomůže snížení jejich platů při rozpoznávání další krize, když nevíme, jak jsme si přivodili tu dnešní?
Volání po urychleném rozšíření eurozóny, včera posílené zprávou MMF, je dalším příkladem léku na nemoc, jíž málo rozumíme. Euro může pro malé ekonomiky v turbulentní době jistě eliminovat některá aktuální rizika. Ale není totéž euro dlouhodobou příčinou potíží některých zemí eurozóny, zejména Španělska a Irska? A netrpěli bychom právě my jakožto transformující se země v eurozóně analogickými potížemi?
Další problém je, že dostat se k euru v současné době znamená ho nejdříve trochu zničit. Konvergenční kritéria, která mají chránit jeho kvalitu, by totiž musela jít stranou. A nejde jen o rozpočtové deficity, ale taky o závazek kurzové stability. Jaký všemocný politik hodlá v této době udržet korunu po dva roky v kurzu neodchylujícím se od eura o víc než 2,5 procenta? Ten, kdo si na to troufá, by si měl osvěžit znalosti o vystoupení britské libry z evropského měnového systému v roce 1992. Spekulanti tu historii jistě nezapomněli.
Vysvětlení lze rozdělit do dvou „škol“. Jedna hledá příčinu v chamtivosti, druhá v intelektuálním selhání - v nedostatku představivosti, chybné monetární politice, nepochopení povahy rizika. Bankéři evidentně dostávali peníze za něco, co neuměli - ale jak nám pomůže snížení jejich platů při rozpoznávání další krize, když nevíme, jak jsme si přivodili tu dnešní?
Volání po urychleném rozšíření eurozóny, včera posílené zprávou MMF, je dalším příkladem léku na nemoc, jíž málo rozumíme. Euro může pro malé ekonomiky v turbulentní době jistě eliminovat některá aktuální rizika. Ale není totéž euro dlouhodobou příčinou potíží některých zemí eurozóny, zejména Španělska a Irska? A netrpěli bychom právě my jakožto transformující se země v eurozóně analogickými potížemi?
Další problém je, že dostat se k euru v současné době znamená ho nejdříve trochu zničit. Konvergenční kritéria, která mají chránit jeho kvalitu, by totiž musela jít stranou. A nejde jen o rozpočtové deficity, ale taky o závazek kurzové stability. Jaký všemocný politik hodlá v této době udržet korunu po dva roky v kurzu neodchylujícím se od eura o víc než 2,5 procenta? Ten, kdo si na to troufá, by si měl osvěžit znalosti o vystoupení britské libry z evropského měnového systému v roce 1992. Spekulanti tu historii jistě nezapomněli.
