Platí to nejen pro politiky, nýbrž zejména pro představitele kultury, církví a akademického světa, kteří nesou zvláštní odpovědnost za duchovní a mravní klima společnosti.
Alibistické prohlášení, že účast na letošní oslavě je přece projevem loajality k státu jako takovému a nikoliv k jeho současnému prezidentovi, neobstojí: Miloš Zeman už dávno „zprivatizoval“ státní svátek tím, že vyznamenává po léta stále více těch, kteří se nezasloužili o stát, nýbrž pouze projevovali podporu a loajalitu Miloši Zemanovi, včetně lidí s komunistickou minulostí a hvězdiček zábavního průmyslu. Neúčast na letošní hradní oslavě je velmi potřebným „ne“ k způsobu, jakým se chová současný prezident a kam on a lidé kolem něho vedou náš stát.
Rychetský ze zúčastní oslav 28. října, kritizuje ale poslední kroky Hradu |
Velmi si vážím rektorů vysokých škol, kardinála Vlka, biskupa Holuba, představitelů Ekumenické rady církví a židovské obce a všech dalších, kteří navázali na tradici osobností jako byli Jan Patočka, Josef Zvěřina a mnozí další, kteří jasným postojem prokázali schopnost rozlišovat hodnoty a nepodporovat zlo.
Druhá tradice – dávat opatrnicky přednost loajalitě k moci před odvahou k pravdě – , ta smutná tradice činovníků Pacem in terris a kariéristů a oportunistů v akademickém světě, je něco, na co by slušní lidé už dnes neměli navazovat. Jak osvobozující byla slova kardinála Tomáška v dramatických dnech listopadu 1989, jasné vyznání, kde stojí on a česká katolická církev!
Ano, dnes opět jde o mnoho. Před srpnem 68 bylo snad možné některé komunisty považovat za idealisty, kteří věřili, že je možné komunismu dát „lidskou tvář“ – po srpnu už neměli nárok na tuto omluvu. Nyní, poté, co Miloš Zeman opakovaně ukázal, že Rusko a zejména Čína jsou mu mnohem bližší než naši západní spojenci, už není možné omlouvat lidi, kteří ho nadále podporují – třeba i pasivní účastí na slavnosti udělování státních vyznamenání, před níž dal prezident znovu najevo, jaký je a kde stojí. Je snad možné k tomu mlčet?
