Je nesmírně trapné, že do barvotiskových oslav výročí listopadu 1989 vpadla realita, kterou nemohou popírat ani vládní mi(ni)stři sebechvály.
Bývalo tu dobrým zvykem se o „sametovou revoluci“ pohádat, diskutovat, bilancovat, co jsme udělali a co nám ještě zbývá. Jenže může takhle promluvit prezident, který rozhodně v listopadu 1989 necinkal klíčemi? Nebo premiér, který kolem sebe šíří kult neomylnosti?
Chartisté drží hladovku proti Jurečkovi. Vadí jim nízké penze pro disidenty |
Jiří Gruntorád se osvědčil v roli chlapečka, který nahlas řekne, co všichni vědí: císař je nahý. Máme toho i po čtyřiatřiceti letech k napravování opravdu hodně, od školství či zdravotnictví až po důchody. Ale proč o tom pracně debatovat, když už víme, jak je to obtížné a že se nám to moc nedaří a že se to ani nemůže povést ze dne na den?
Vždyť je daleko pohodlnější vyrazit na stupidní veselici s maškarami v uniformách někdejšího SNB, dát si buřta, zazpívat si, dojmout se a na nic nemyslet.
