Petr Zídek správně připomněl, že komunisty si Češi v roce 1946 zvolili dobrovolně sami. To je skutečnost, kterou sice nezměníme, nicméně z tehdejší situace se můžeme poučit.
Podíváme-li se na první poválečné volby dnešní optikou, shledáme, že vítězství komunistů nemuselo znamenat nic fatálního. KSČ a její slovenská odnož KSS měla v zákonodárném sboru, který čítal 300 poslanců, celkem 114 mandátů. Naproti tomu všechny nekomunistické strany, české i slovenské, obsadily 186 křesel, čímž mohly vytvořit pohodlnou nadpoloviční většinu. Teoreticky vzato bylo tedy možné sestavit nekomunistický kabinet a Gottwaldovy bolševiky poslat do opozice. V praxi to samozřejmě nepřicházelo do úvahy, protože poválečná politická reprezentace pohrdla standardní demokracií, jak ji známe z první republiky, aby ji „zdokonalila“ institutem zvaným Národní fronta. Metoda vládnutí „všech se všemi“, tedy bez autentické opozice, neumožnila jinou variantu než tu, která po volbách skutečně nastala – kabinet Národní fronty s dominující rolí komunistů.
Chybou tak bylo nejen to, že tak velké procento Čechů dalo hlas KSČ, ale především skutečnost, že demokratická část politické reprezentace v čele s prezidentem Benešem byla ochotna omezení související se zřízením Národní fronty akceptovat (pokud ho sama pošetile neprosazovala). Tím demokraté významně pomohli komunistům v jejich úsilí stát se jedinými a trvalými majiteli politické moci.
Zkušenost z našeho poválečného vývoje by proto měla být dostatečným varováním, že experimenty se standardní demokracií s cílem ji účelově okleštit mohou mít – a obvykle také mají – nedozírné následky.
Podíváme-li se na první poválečné volby dnešní optikou, shledáme, že vítězství komunistů nemuselo znamenat nic fatálního. KSČ a její slovenská odnož KSS měla v zákonodárném sboru, který čítal 300 poslanců, celkem 114 mandátů. Naproti tomu všechny nekomunistické strany, české i slovenské, obsadily 186 křesel, čímž mohly vytvořit pohodlnou nadpoloviční většinu. Teoreticky vzato bylo tedy možné sestavit nekomunistický kabinet a Gottwaldovy bolševiky poslat do opozice. V praxi to samozřejmě nepřicházelo do úvahy, protože poválečná politická reprezentace pohrdla standardní demokracií, jak ji známe z první republiky, aby ji „zdokonalila“ institutem zvaným Národní fronta. Metoda vládnutí „všech se všemi“, tedy bez autentické opozice, neumožnila jinou variantu než tu, která po volbách skutečně nastala – kabinet Národní fronty s dominující rolí komunistů.
Chybou tak bylo nejen to, že tak velké procento Čechů dalo hlas KSČ, ale především skutečnost, že demokratická část politické reprezentace v čele s prezidentem Benešem byla ochotna omezení související se zřízením Národní fronty akceptovat (pokud ho sama pošetile neprosazovala). Tím demokraté významně pomohli komunistům v jejich úsilí stát se jedinými a trvalými majiteli politické moci.
Zkušenost z našeho poválečného vývoje by proto měla být dostatečným varováním, že experimenty se standardní demokracií s cílem ji účelově okleštit mohou mít – a obvykle také mají – nedozírné následky.
