Na úvod bych chtěl uvést, že jeho příspěvek k debatě o otázce ratifikace Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí (Istanbulská úmluva) vítám, neboť jsem přesvědčen, že v demokratické společnosti má být vedena veřejná diskuse nejen o návrzích zákonů, ale též o návrzích na ratifikaci či přístup k mezinárodním smlouvám.
Současně se však domnívám, že tato debata by měla být vedena seriózně a na základě komplexní znalosti věci. S některými závěry Petra Kolmana lze jistě souhlasit, např. s jeho odmítnutím napadání odpůrců ratifikace Istanbulské úmluvy či s jeho kritickým hodnocením části soudní praxe ve vztahu k trestnému činu znásilnění. Nicméně některá jeho tvrzení považuji – z pozice osoby, která se celý svůj profesní život zabývá mezinárodním právem – přinejmenším za nepřesvědčivá. Níže se pokusím vysvětlit proč, a to aniž bych zaujímal postoj pro či proti ratifikaci Istanbulské úmluvy.
