Pro Rusy byla Jelcinova vláda nejhlubším bodem národního ponížení, pro nás byla ruská bezmoc pozitivní.
Obávám se, že tentokrát to nebude o moc lepší.
Také o zesnulém prezidentovi je nesnadné napsat něco pozitivního. Snad jen to, že měl aspoň zpočátku dobrou vůli. To je pro politiku málo. Vystihl, že protigorbačovský puč stojí na písku, postavil se do čela jeho odpůrců a potvrdil – po následném a nutném rozpadu SSSR – svou vedoucí roli. Ve všem ostatním selhal.
Další komentáře a názory Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz
Hospodářská reforma hrozila přerůst ve vládu bojarů - oligarchů, aspirujících na politickou moc. Pokus o skutečnou decentralizaci veleříše ohrozil její územní integritu. Mezinárodní autorita Ruska byla ve psí. Pohled na úplně opilého, slintajícího prezidenta, jak poté, co se vetřel k dirigentskému pultu, řídí za státní návštěvy v SRN jakýsi německý orchestr, musel neobyčejně prohloubit frustraci Rusů ze ztráty dominantního postavení druhé světové velmoci.
Když kdysi Nikita Chruščov bušil v OSN botou o stůl, mělo to aspoň ráz jakéhosi bojovného vzdoru. Když Jelcin přiletěl na návštěvu Irska v takovém stavu, že nebyl schopen vystoupit z letadla, bylo to už jen pokořující.
Logickým důsledkem tohoto způsobu politiky byla prezidentova politická smrt, zorganizovaná na ruské poměry mimořádně humánním způsobem. Nynější jeho fyzická smrt je vzhledem k ní něco skoro nezajímavého.
Pro Rusy muselo znamenat období Jelcinovy vlády nejhlubší bod národního ponížení. Pro nás, co jsme se teprve před nedávnem vymanili z ruské nadvlády, byla ruská bezmoc pozitivní: kdoví, jak by probíhalo dělení federace, proces integrace do NATO a do EU, kdyby v Kremlu seděl už v té době šikovný a energický Putin! Měli jsme zkrátka zase jednou, jako už mnohokrát v posledních sto letech, obrovskou kliku.
Soudě podle současného stavu české politiky se bohužel zdá, že si jí vůbec nedovedeme vážit.
