Věslav Michalik by byl velmi pravděpodobně skvělým ministrem průmyslu a obchodu. Při inovaci českého průmyslu na standart 4.0 by věděl jak na energetická, ocelářská a jiná bratrstva, která se té inovaci budou přirozeně bránit. Jak rychle kometa Michalik zazářila, tak rychle po hříchu také zhasla. Řečeno i jinak, Věslav Michalik by byl vhodným oponentem ministra financí Zbyňka Stanjury, kvalifikovaného to kandidáta ODS.
NOVÁČEK: Sólo opět pro prezidenta. Hlavě státu je lépe a s vládou si asi ještě pohraje |
Jak to dopadne s kandidátem Pirátů na ministra zahraničí Janem Lipavským, zatím jenom tušíme. Donedávna známý jako poslanec sněmovny, ale i z jiných prostředí jako zasvěcený, nicméně na zdejší poměry až příliš osobitý znalec mezinárodních vztahů. Má to být právě Lipavský, o jehož jmenování prý nechce pan prezident ani slyšet. Náš PP (zavedená zkratka na Hradě) je upřímným přítelem Izraele a také Ruska a Číny, což rozhodně neplatí o Janu Lipavském.
S PP se shoduje v kladném poměru k NATO, avšak už méně co se intenzity a směru našeho zapojení v Evropské unii týče. Písmeno L prý prezidentské kanceláři tak nějak vypadlo z abecedního seznamu čekatelů na přijetí u pana prezidenta, ale to je jistě jen takový tlach. Nalijme si ovšem čistého vína: Jan Lipavský je spíše odborník-teoretik, ale nikoliv praktik v diplomatické službě.
Černín osídlený ČSSD
Za ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka (ČSSD) do ní doslova napochodovali mladí sociální demokraté, zejména z tehdejší pražské organizace ČSSD ovládané europoslancem Miroslavem Pochem. Mimochodem toho pak prezident Zeman odmítl jmenovat ministrem zahraničí. Černínský palác neboli „zamini“ pečlivě rozlišuje, je-li někdo v diplomatickém oboru zkušený, anebo je pouhý přivandrovalec zvenčí. Lipavský nemá šanci, aby ho akceptoval nejen prezident, ale ani diplomatická substance ministra zahraničí.
NOVÁČEK: Návrat Afghánistánu do středověku. Tálibán nás porazil, ale má jeden velký problém |
Politickými kuloáry se nese, že terno neudělá premiér Petr Fiala ani s kandidátem na ministra zdravotnictví profesorem Vlastimilem Válkem, kandidátem TOP 09. Pan profesor Válek ještě dříve, než se usadil ve vládě, pronikl některými svými výroky do síně slávy nejen poměrně vážených serverů, ale dokonce už i do kultovního publicistického pořadu 168 hodin.
Lze těžko požadovat za dostatečné, jestliže pan profesor Válek, šéf už po měsíce pracujícího týmu koalice Spolu, se spokojuje s tím, co dělat nemáme. Pane profesore, ti, kteří volili koaliční svazek vašich 108 poslanců, očekávají něco jiného, totiž co konkrétně uděláte, abyste se pandemii, jež nezná slitování, pokusili alespoň přibrzdit. Jinak vás totiž, vážený pane profesore, budou muset i ti vaši nejbližší na koaliční kandidátce vystřídat.
Dílčí mezisoučet říká, že není co závidět profesoru Petru Fialovi, má-li kočírovat koaliční pětispřeží! Pětikoalice se dohodla na tom, že za a) žádná ze stran nezíská „linku“ neboli současně ministerstva takových resortů, aby mohla svoje případně i ekonomické představy promítnout do celých oblastí národního života. A za b) že si koaliční strany nebudou navzájem kádrovat svoje kandidáty. Jinak řečeno, Petr Fiala je v obtížné situaci, poněvadž by měl akceptovat personální návrhy koaličních partnerů pomalu bez mrknutí oka. Pane profesore, to vám je pro vás opravdu nezáviděníhodná situace.
Havlův zajímavý nápad
Pětikoaliční vzájemná dobrá vůle nemusí vydržet po celé čtyřleté volební období. Je to mnohačetná koalice a už jen proto křehké spojenectví! Počítáme 32 let od listopadu ’89 a všimněme si toho, že našemu politickému systému stále chybí stabilita. Autor tohoto textu přiznává, že na jaře 1990 ostře nesouhlasil s tehdejším federálním prezidentem Václavem Havlem, který navrhl takovou změnu volebního zákona, aby část parlamentu byla volena poměrným a část většinovým systémem.
Autor tohoto textu jako jiní, argumentoval tím, že by bylo nespravedlivé vyloučit částečně většinovou volbou ty strany, které ještě mohou mít politickou budoucnost. Třeba nastal čas zamyslet se nad takovou změnu ústavy, případně i redefinicí Senátu, která by vedla k vytváření méněčetných, a tudíž stabilnějších vládních koalic. Možná by stála za úvahu také inspirace německým příkladem „konstruktivního veta“ čili zásadou, aby parlament musel nejprve zvolit příštího předsedu vlády, než by dosloužil předseda vlády minulé.
