Podobné je to s většinou zpráv ze zlého Bruselu: každý nápad musejí schválit národní státy. Situací, kdy by většina přehlasovala menšinu, je jako šafránu – a ve většině oblastí mají stále státy právo veta. Stejně je to i s příběhem „peníze, které jsme měli dostat na to, abychom dohnali bohatý Západ, přesouvá Brusel na pomoc migrantům“. Houbeles. O peníze (daňových poplatníků všech osmadvaceti zemí) přicházíme proto, že jsme už moc bohatí – respektive málo chudí.
Rozpočet EU je docela chytře plánován na sedm let – jinak by se jej nikdy nepodařilo schválit. Když se plánoval ten současný, takzvaný výdajový rámec pro roky 2014 až 2020, schválila se i jasná pravidla pro každoroční změny mezi státy. Ve zkratce: když nějaká země zchudne nebo zbohatne o více než pět procent, přepočítají se i výdaje na tyto kohezní fondy.
To je smysl fondů soudržnosti: podporovat chudé a zaostalé regiony, nikoli dávat dotace Londýnu a Berlínu). No a přesně to se stalo: oproti číslům za rok 2013 jsme relativně bohatší, zatímco jiné země chudší. A tak Česko přijde o nejvíce peněz z celého spolku, celých 115 milionů eur ( 3,1 miliardy korun).
Ještě hůře jsou na tom bratři Slováci, kteří ztratí 69 milionů eur, což je v přepočtu na jednoho obyvatele ještě více. Úplně nejhůře v přepočtu na člověka jsou na tom pak Estonci. Z celkových peněz vyčleněných pro Česko (650 miliard) jsou tři miliardy samozřejmě jen drobné, navíc v minulém období jsme více než devět miliard do společného rozpočtu vrátili, protože jsme je nedokázali utratit.
Důležitější je ale jiný aspekt: Řecko, Španělsko, Irsko, Itálie, Kypr, jimž se naopak příspěvky ze společné kasy zvyšují, z toho bezpochyby radost nemají. Zvýšený příděl peněz v politice soudržnosti je jen důsledkem hospodářských problémů a relativního chudnutí.
Takže: berou nám peníze, radujme se!
