Teď snad poprvé se bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková spolu s ombudsmankou Annou Šabatovou rozhodly pro pravý opak: chtějí starou dobrou praxi místo nových zákonných práv pro děti. Zní to možná hezky, ale není to dobrý nápad. O místě a způsobu ústavní výchovy dětí by měl i nadále rozhodovat soud, nikoli ředitelé diagnostických ústavů.
Ať o ohrožených dětech rozhodují diagnosťáky, ne soudy, navrhuje Válková. Sklízí kritiku |
Politika je už tak hloupě zařízena, že pitomostem věnujeme obvykle o mnoho více času než důležitým věcem. Tedy zejména pokud se pitomost týká každého a osudová věc jen menšiny. O hypotetickém zlevnění piva se mluví půl roku a třicetikorunový poplatek v lékárně obsadil veřejnou debatu na dva roky, ale o tom, že nejsme schopni pořádně pomoci hluchoslepým lidem, se nebavíme. Jak telefonní operátoři promyšleně okrádají seniory, se také nedozvíme, tedy pokud se náhodou nepokusí vnutit tablet s datovým paušálem za 400 korun měsíčně babičce technického redaktora. To samé platí pro děti v ústavní péči.
Na počátek řekněme, že jak úřad veřejného ochránce, tak bývalá ministryně jsou si vědomy spornosti svého návrhu, ale považují jej za menší zlo: „Připouštíme sice, že nejde o systémové řešení, ale mohlo by to pomoci vyřešit některé problémy,“ říká ombudsmanka. A stejně tak připomeňme, že díky nim se o problému mluví i mimo odbornou komunitu. To však neznamená, že by to byl návrh dobrý. V kostce: dříve rozhodovaly o místě ústavní péče diagnosťáky, od roku 2013 je tato zásadní pravomoc v rukou soudů. Ty však nestíhají, soudci nemají dostatek informací ani jednotné metodické vedení a systém jako celek příliš nefunguje. Ano, v tom mají navrhovatelky bezpochyby pravdu. Ale je nutné se kvůli tomu vracet zpět?
Odpůrci trochu záludně tvrdí, že by došlo k „odepření skutečného a účinného přístupu dítěte k soudu“. O umístění dítěte by i nadále rozhodoval soud, jen by neurčoval konkrétní zařízení. Tato „technická“ pravomoc je však poměrně zásadní.
Je dobře, že Anna Šabatová a Helena Válková problém zvedly ze země. A teď by to chtělo jediné – aby se o věc začal zajímat ministr spravedlnosti Robert Pelikán a pomohl justici najít podporu pro včasné a kompetentní rozhodování opatrovnických soudů. Naivní a nerealistické, že?
