Dnes se setkáváme ještě s jednou vymožeností: ptákovinám věnujeme neúměrně prostoru. Třeba hledání jednoslovné alternativy pro oficiální název Česká republika dáváme neskonale více prostoru než zákonům, které se přímo dotknou milionů lidí. Třeba zákonu o spotřebitelském úvěru, který prochází poslaneckou tvořivostí.
Dlužníkům v Česku se blýská na lepší časy. Stát chce zrušit rozhodčí doložky |
Nenápadná norma přináší velikou a zásadní změnu skoro pro každého. Oškubat klienty, kteří si půjčí deset tisíc a nakonec musí zaplatit třicet, by mělo být napříště neskonale těžší. Stejně tak by už nemělo být úplně snadné vnutit zboží či přímo peníze někomu, kdo není schopen splácet – a pak jej skrze rozhodčí doložky a exekuce připravit o veškerý majetek. Velká část obecné frustrace chudších, respektive finančně méně gramotných vrstev nepochází ani tak z reálné „chudoby“, ale právě z bezmoci vůči šmejdům a finančním predátorům; z pocitu, že stát „prostého člověka“ nijak nechrání. Potud proti cíli záměru zákona nelze říci ani popel. Proti provedení však ano.
Poslanecká tvořivost je studnicí nekonečné moudrosti, a tak ústavně-právní výbor podpořil snížení základního kapitálu poskytovatelů úvěru z 20 na 15 milionů. Čert ví, jaký to má smysl, respektive co je to za konzervativní hodnotu usnadnit predátorům život. Ještě divočejší je však plán udělat z centrální banky jakéhosi policajta a soudce zároveň tím, že by ČNB měla hlídat lidi, kteří poskytují nelegální úvěry, a udělovat jim pokuty.
Ne že by stát neměl chránit své občany před lichvou a nelegálním byznysem, ale tuto pravomoc nemá dělat emisní banka. Jejím úkolem je „péče o cenovou stabilitu (...), finanční stabilitu a o bezpečné fungování finančního systému (...)“. Stíhat podomní podvodníky mají, jak se dnes říká, orgány činné v trestním řízení. Nikoli centrální bankéři.
